Mifyzáci a Hirežoni a ještě nějací další Lály, Póové, TinkyWinkové a Dipsové se sešli v sobotu v devět hodin před hotelem Fit. Po krátkém seznámení a po rozloučení s rodiči jsme se vydali směrem na Vatín. Po cestě jsme si zahráli hru s prasečím rypáčkem. I když jsme si ho vystřídali skoro všichni, nakonec stejně bylo poznat, komu nejvíce sluší (jako psovi uši) a komu patří – Zlesi. Asi za hodinku jsme došli ke srubu, což bylo místo našeho pobytu. Zde jsme se nasvačili, ubytovali a poslechli malé kázáníčko co se smí a co se nesmí. Také jsme si zahráli seznamovací hru, abychom si zapamatovali jak se vlastně všichni jmenujeme, protože spousta dětí bylo na akci s duhou poprvé. Bylo moc hezké počasí, takže jsme zašli k nedalekému rybníku a někteří otužilci se i vykoupali. Já a Big jsme přijali pozvání od hodných strejdů a prohlídli jsme si nově postavenou chatku na vodě. Pak jsme se vydali na procházku do okolí, kterou vedl Sova. Šli jsme cestou necestou a polem nepolem. Celou cestu jsme hráli známou hru Mina, Bomba, Hvězda, 10, 9, 8, 7 ... Koukli jsme se na studánku, odkud bereme pitnou vodu a pak jsme zašli do blízkého lomu, kde bylo něco co nikdo neví co (hrála se tam ale dobře Mina). No radši jsme to moc neřešili a rychle jsme pelášili pryč rovnou za nosem, tzn. přímo po skále (jak Sova řekl “po bezpečné cestě”). Je pravda, že jsme to všichni přežili ve zdraví, i když Pokémon (v tu dobu ještě s botama na nohou) měl menší problém udržet se za ruce stromu s nohama ve vzduchu. Ale zvládli jsme to a byli jsme nad lomem. Zde Emyš pískla Minu, což byl docela problém, protože daleko široko nic, jenom koleje a okolo kopřivy. Takže bez popálených nohou asi nikdo nevyvázl. Také jsme si párkrát pískli Bombu, abychom dobře rozhýbali svá tělaJ Po chvilce jsme došli na posekanou kopcovitou louku a každého z nás (teda kromě rakváčů) napadli Teletubies!! A tady začali teleblbinky a telehrátky. Teda prvně na rozehřátí byla soutěž, kdo první vyběhne na telekopec, to vyhrál už přesně nevím kdo, ale za odměnu si první čtyři mohli vybrat, zda chtějí být LaLa, Po, Dipsy nebo TinkyWinky. Zbytek jsme si rozdali čísla a hlavní telečlovíčci si nás rozebrali do teleskupinek. A Zlesimu začalo telemyšlení a už to frčelo. Když TinkyWinky otevřel teleknížku a na první stránce uviděl jak LáLa tancuje, tak všem LáLám nezbývalo nic jinýho, než všem přítomným zatancovat, potom následoval tuším Dipsy, kterej musel kutálet telesudy z telekopce, pak Po, kterej nám musel zazpívat nějaké telesongy a nakonec TinkyWinky, kterej musel na telelouce najít zatoulanou píšťalku. Hra se zatoulanou píšťalkou se všem Tubiesům líbila, takže jsme u ní zůstali a trochu upravili telepravidla a hráli jsme a hledali… Dokonce i všichni rakváči se zapojili a bylo to skvělý!!! Když už jsme byli unavení, rozhodli jsme se, že se vydáme domů. Ale cestu zpátky jsme moc dobře neznali, takže jsme šli a šli a šli, ale ještě jsme ani moc neušli, byli jsme na kraji telelouky a malá Kopčanda nám pískla 10 a okolo nás dvě hromady hnoje a ještě mnoho dalšího… Jen co začala Míša počítat 10,9,8…. všichni jme se rozutekli za nějakou hromadu hnoje, jenom Honzík Pokémon se rozhodl schovat se asi do hnoje, proto se rozutekl směrem na hnůj, ale kámen úrazu byl v tom, že před hnojem bylo cosi, co už nešlo nijak identifikovat, ale každopádně to byl velký hnusL A pár z nás na to jen tak nezapomene. A co se tedy vlastně stalo. Pokémon zapadl botama do sajrajtu, z kterého nebylo úniku, on tedy unikl, ale jedné botě se to nepodařilo a tak se propadla neznámo kam. Ale Big šel hrdinsky lovit a my všichni z dálky s ucpaným nosem sledovali. Nakonec se mu botu podařilo vylovit a i on to přežil, za což si zasloužil veliký potlesk….nebo možná ne, to už si nepamatuji, ale určitě by si ho zasloužilJ Takže teď bylo na řadě čištění a praní bot a ponožek a Pokémonových nožiček (teď si uvědomuji, co dělají Pokémoni v Teletubies?..no byl v tom chaosJ ). Blízko byl potůček, takže tam opět Big umýval botky pokémonky a dokonce se mu podařilo z nich udělat původní boty, akorát ten zápach pořád ne a ne pryč, ten se z nich linul ještě když jsme přicházeli do Žďáru při zpáteční cestě. Takže pak po krátkém bloudění jsme došli až ke srubu. (jo jo, kdybychom věděli cestu hnedka, nemuseli jsme zapadnout do hnoje, ale za takovej zážitek to přeci stojí, že jo Bigu?…) Na srubu se kuchtík Big (zase Big – byl tam vůbec někdo jinej?) dal do vaření obvyklého vatínského jídla – hádejte co? – přeci fazole. Všichni jsme si k tomu opekli párek (teda když se nám ho podařilo najít – Pokémonovi se ztratil a Vašík jich měl rovnou sedm, takže vždycky nějakej našel a rád se rozdělil). Fazolky byly dobrý a všichni se pořádně najedli. Potom jsme tuším relaxovali každý po svým, Muflon si dal svých dvacet, někdo jen tak klábosil, děti si hrály hru, kterou, když nám vysvětlovaly, jsme moc nechápali, ale bavilo je to hodně a byly spokojený. Také za námi přijela návštěva od Horáků včetně malého roztomilého Kryštůfka. Všichni jsme z něj byli Paf, hlavně asi já…J Hormlová se s dětmi zapojila do jejich hry a Horstová si s námi povídala a Kryštůfek zkoumal okolí, hlavně podrobně všechno co je na zemi. Také nám ukázal, jak umí vařit a míchat v kotlíku a tím nám chtěl naznačit, že příště už jede s náma. Poté přijel i energií nabitej Břéza. Rodinka Horáků odjela a všichni jsme se vydali hrát hru za srub na pařezy. Břéza nám vymyslel hru, byli jsme rozdělení na Rakváče a ještě další dvě skupinky. Házeli jsme talířem, tenisákem a píšťalkou a různě jsme se střídali... Bylo to dobrý. Pak se všichni vydali opět na telelouku, zrejmě hrát nějaké teleblbinky a mě tam nechali na pospas. Teda měla jsem uvařit čaj, což jsem i splnila a potom jsem si i dobře popovídala s nějakým chlápkem, kterýho strašně zajímalo, kde teda mám toho manžela, ke kterýmu jsem se v šoku přiznala. No tak pak jsem se pomalu, ale rychle vydala taky na telelouku. Po cestě jsem koukala, kde na mě číhá ten manžel a místo toho jsem před sebou na cestě potkala srnce nebo jelena, kterej na mě koukal a pak, když si mě pořádně prohlídnul, tak radši zdrhnul do lesa a ještě na mě štěkal. Na telelouce jsem se zapojila do telehry, kterou hráli, ale moc úspěšná jsem nebyla. Prostě kámen, nůžky a papír jsem nezvládala. Pak se už pomalu stmívalo, no to asi ještě ne, ale šli jsme zpátky do srubu. Tam jsme se zase tak nějak poflakovali, každej po svým a už se stmívalo, teď už určitě. Muflon, už asi po 120., se s dětmi zavřel do srubu a zkontroloval jejich spacáky a zda ví, kde kdo spí. Ostatní rakváči zatím čekali venku a najednou někoho napadlo, co takhle se dětem schovat. Takže jsme se schovali za srub do nízkého porostu a čekali, až se dětem po nás začne stýskat a půjdou nás hledat. Ale asi bysme se nedočkali a tak jsem šla udělat poplach, že se mi všichni ztratili při přípravě noční hry, takže je musíme jít hledat. Po krátké době jsme myslím všechny našli a mohla začít opravdová noční hra, na kterou děti netrpělivě čekaly. Hráli jsme tradičního vatínskýho skřítka i když s trochu jinými pravidly. Hledal se skřítek, který blikal zeleně a červení skřítci ho hlídali, aby se k němu nikdo nedostal. Ale po trochu delší době se přeci jenom někomu podařilo k zelenýmu skřítkovi dostat. Až u něj byly první tři, tak hra skončila a šli jsme spát. Dětem řekl Muflon (on tam byl odborník na spaní) pohádku, ale ta na děti nezabrala, a tak Břéza jim šel říct horor. Měla jsem tu čest zaslechnout útržky z jeho vyprávění a ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Po krátkém klábosení a opečení všeho možného jsme pak šli spát všichni. Zlesi, kterej asi trpí klaustrofobií odmítl s námi spát ve srubu a tak si udělal pohodlí před srubem a spal a spal a spal. Noc proběhla v klidu. Já jsem jen párkrát trpěla, když se Vašík v noci převaloval a občas na mě skončila jeho noha nebo ruka. Ráno jsme vstávali v osm, nikdo ani před budíčkem nepovídal, jen Pokémon měl problémy slézt z patra a dojít na záchod. Tak jsme ho chvíli sledovali jak se snaží neúspěšně slézt dolů, ale dlouho jsem nevydržela a musela jsem mu pomoci. Pak už se probudili všichni a Muflon si vzal děti do parády a proběhla ranní hygiena (na večerní jsme úplně omylem zapomněliJ ) a možná i rozcvička. Mezitím jsem připravila snídani, i čaj se uvařil, a začlo se snídat. Někdo měl ještě zásoby z domu, tak si každej jedl co chtěl. Po snídani začalo balení, to bylo docela složitý, ale nakonec tam nic nezbylo a všichni možná v baťohu měli všechny svoje věci. Určitě stojí za připomenutí, jak si Vašík balil svůj spacák. Nejdříve nemohl najít obal na svůj spacák, potom (asi po 15 minutách a za stálého připomínání, že si hledá svůj obal) si donesl ven sbalený spacák. Mě to bylo divný, protože jsem mu spacák vybalovala a ptala jsem se ho, jestli to je opravdu jeho obal na spacák. To zbystřil Muflon, který teda spal úplně na druhý straně, ale poznal si svůj obal. Takže Vašík začal od začátku hledat svůj obal. Poté (asi dalších deset minut) se ho šel zeptat Břéza, zda už tedy má svůj spacák sbalenej. Vašík mu přinesl ukázat opravdu sbalenej spacák, ale ani teď nebyl úspěšnej, protože v rukách přinesl spacák Břézův. Ani nevím, jestli ho Břézovi sbalil on a nebo si ho jenom vzal. No nakonec s posilou už skoro všech dospěláků se mu podařilo sbalit jeho spacák do jeho obalu – teda aspoň doufám. No nevíte proč mu Břéza od tý doby říká pan Obal? J Když už tedy byli všichni sbalení, tak šli s Břézou a se Zlesim na telelouku hrát telehry. My jsme se pokusili dát srub a okolí do původního stavu, myslím, že se nám to podařilo, možná i trochu líp. Pak se nám vrátily děti. Břéza jim slíbil, že při cestě domů se skočíme ještě vykoupat. Takže jsme šli domů, zastavili jsme se u rybníka, kde se někteří s Břézou vykoupali. Poté jsme se podívali na beránky a šli jsme rychle ale pomalu domů. Kopčandám byl čas udělat PáPá u benzínky a pak postupně jsme se rozcházeli a dělali si PáPá podle toho, kde kdo bydlí. Nakonec všichni došli do svých domovů a jestli nepadli únavou žijí tam dodnes.

Těším se na další setkání se všeme Teletubísákáma a i se všema dalšíma. Emyš