zápisky

Smírčí kámen u Vojetína

Text čerpán z knihy Hynka Jurmana, přepsala to Emysh, aby všichni věděli, kde jsme to vlastně byli!

Kámen je vysoký 86, široký 70 a silný 20 cm. Vytesaný kříž je ohraničen plastickým kruhem. Stejní reliéf najdete i na rubové straně, je však mnohem méně zřetelnější.

Sedlák Ráček byl nejbohatší ve vsi, obhospodařoval pole nad Vojetínem, patřil mu Háje a také louky až k Rozsochám. Měl tři syny a dvě dcery a celý se jen viděl v nejstarší Markétě. V ní se však také zhlédl i Karasův syn Ondřej, prostřední syn druhého nejbohatšího vojetínského souseda. Člověk by myslel, že boháči nebudou svým dětem bránit, že jim požehnají a spojí svoje grunty. Jenže to u Karase a Ráčka nepřipadalo v úvahu. Kdysi přátelští sousedé se rozkmotřili kvůli hranici pod lesem Háje. Ráček prý při stahování dřeva přejel Karasovi přes zaseté pole, a tak si naoplátku přioral Karas o jednu brázdu navíc. Nic by se nestalo, kdyby byli oba rozumní, protože jediná brázda nemohla být v jejich lánech znát. Ráček si to však líbit nenechal a pustil krávy na sousedovu louku. Karas mu prak otrávil psa. Možná ten pes jenom pošel sám od sebe, ale Ráček byl přesvědčen o sousedově vině. A tak vzal lať na Ondřeje, když se mu začal potulovat kolem statku. Rázem zachvátil oba grunty oheň nenávisti. Naschvály pokračovaly a přinášely na obě strany stále větší škody.

Nenávist přešla i na další generaci, mladí se mezi sebou prali a kladli si nejrůznější léčky. Jen Ondřej a Markéta se ničeho podobného neúčastnili. Hleděli na sebe stále s větším zalíbením. Když se jednoho večera náhodou potkali za humny, na okamžik se zarazili a pak si mlčky padli do náručí. Od té doby se tam potkávali každý večer, ani dočkat se té chvíle nemohli. Hned se jim lépe dýchalo, hned byl ten svět veselejší a jen ta malá válka jejich rodin jim kalila radost.

Lásku však neutajíš, když tě denně sleduje několik párů podezíravých očí. Oba pantátové byli nejdříve zděšeni a hned udělali doma pořádek.

„Jen přes moje mrtvolu!“ křičeli oba ve vzácné shodě. Oběma milencům se dostalo výhružek a také na nějakou ránu se nekoukalo. Ondru nespustil hospodář z očí a Markétu na noc zamykali. Přesto si oba k sobě našli cestičku.

„Utečeme spolu do světa,“ naváděl Markétu Ondra.

„Nemohu teď opustit nemocnou maminku. A nikam bychom stejně neutekli před otcovým hněvem. Všude by nás dohnal!“ bála se dívka.

Ale pak zjistila, že bude chovat. S takovou novinou už vůbec nemohla domů! Celá zoufalá prosila Ondru, ať ji zabije. Ten se s těžkým srdcem vypravil k Ráčkům, doufal, že se starý přece jenom nechá oblomit. Ten furiant však při zvěsti o vnoučeti nesedl na zadek a ještě na Ondřeje poštval psy. Mládenec se zastavil doma pro flintu a s Markétou pak utekl do lesů. Ta ho znovu prosila o střelu z milosti, ale Ondra odmítal. Tak došli až k hranici, kvůli které celý spor vznikl. Zde se milenci naposled objali a mladý muž pak přiložil pušku na srdce své milé. Pak si dal sám hlaveň pod bradu a podruhé zmáčkl kohoutek.

Zdrcený Ráček nechal na hranici vztyčit mramorový kámen, který směroval lícní stranou s vytesaným křížem k jeho pozemku. Měl mu připomínat milovanou dceru. Snad by sousedské spory vzaly za své, kdyby sedlák Karas nezačal z opačné strany tesat stejný kříž na pomět svého syna.

„Mého kamene se už ani nedotkneš!“ vyjel na něj brunátný Ráček. Karas už práci nedokončil a kámen tak stál na svém místě staletí. Připomínal neštěstí obou milenců a současně jako by nabádal oba rody: „Ale, dokud se nerozpadnu v prášek, nesmíš odpustit svému sousedovi!“ A protože mramorový kámen něco vydrží, nikdy se vzpomenuté rody neusmířily...

Doufám, že sem přidáme i nějaký komentář z duhového pátrání po kameni!

-návrat-