Vojetín = naše první založená vesnice Vojetín
Pátek Sraz byl opět na nádraží u počítačového centra. Poky, jak jinak, si opět
zapařil na místním PC a opět se zlepšoval hru od hry (myslím, že se konečně
dostal do dalšího ševelu!). Spočítal sem lidi a ouha! Dva chybí. Hned mě
napadlo: Dalík a Hormlová. No jak jinak. Za deset minut po oficiálním srazu oba
vysmátí přišli a my mohli jít koupit jízdenku a vyrazit na vlak. Se těším, až
někdy přijdou včas, to bysme mohli být vysmátí všichni. Nastoupili sme do vlaku
- oblíbená věta Sáji - a obsadili zadní část vpředu rychlovlaku, ale ještě jsme
nemohli odjet, protože paní Dalíková -Jaríková vší silou zastavila vlak, protože
dala ještě Dalíkovi pití a řekla mu důležitou větu: "Dalíku, svačinu máš v boční
kapse v baťohu!". Poděkovali jsme za dobrou radu. Kdyby nás přepadl hlad, tak
víme co a jak. Vše bylo vyřízeno, všechno se již rozloučilo a my sme se mohli v
klidu věnovat akci naplno. Stalo se tak trochu již zvykem, že vždy někdo na akci
napeče nějakou dobrotu. Jako je třeba (teplej štrúdl - děkujeme paní Pumová a
Benyová nebo teplej štrůdl - moc díky paní Pokyová a Katyš!) Byl výbornej. V
Novém Městě na Moravě počítám lidi a furt mě jeden schází, opět počítám a opět
schází. Říkám si TZB do třinácti umí počítat, před týdnem sme se to přece učili!
Furt nic, koukám kdo chybí. AHA! Poky. Poky, neé. Najednou vidím jak vedle Emy
sedí někdo malý a vypadá jak ten zabiják z filmu. Ten zabiják si pomalu začínal
sundávat masku a mě začal někdo běhat po zádech. Myslím, že to je strach. Uff,
byl to Poky! Měl Dalíkovou masku. Hodně lidí si ju potom vyzkoušelo. Uslyšeli
jsme pláč, mimí pláče. Asi se bálo masky nebo co. Taxme ji schovali, cesta
uběhla jako blesk (to byla rychlost) a my byli v Bystřici. Misha byla vylosovaná
a měla nás dovézt do Vojetína. Opět sme se mohli přesvědčit, že většina děcek
neumí s mapou. I děcko Gogo! Takže doufám, že se to zlepší a když ji někdo
dostane do ruky, tak to nebude žádnej problém. Je to ostuda, když někdo neumí s
mapout. Nakonec se to podařilo a vyrazili sme. Jo, já zapomněl napsat, že sme
vystoupili z vlaku, promiň Sádlo. Náš úkol po cestě zněl: Nají smírčí kámen u
Vojetína. Byl to ořech, hmm teda kámen. Rozprchli sme se do okolí a hledali a
hledali. Chytrá misha s katschou nelenila a nebála se zeptat pána kde kámen je.
Byl docela kousekokus od nás. Pochvíli sme ho našli, byl monstrózní a tajemný a
jako by vyzařoval nějakou magickou moc. Byl krásný. Ukrytý v lese u pole.
Nádhera.
Kdybych se zeptal účastníků akce Vojetín na balík slámy, asi by mě ukamenovali,
doufám že ne všicíJ Rozkaz zněl totiž jasně, všech třináct se má nás vejít na
balík slámy a vydržet tam dvacet sekund. Štastnejch třináct. Taktika se zdála
dobrá. Ve vzduchu byl cítit velkej strach, ale i snacha zkusit to a dokázat to a
překonat. Všici drželi po sobě do slova a do písmene. Napřed šli malí, pět si
jich stouplo velmi na těsno vedle sebe, pak dva velcí, teda větší. Další šli
vedle nich. Vše zatím klapalo a balík zůstával na místě. Zbýval Johny a Pitrís.
Pitrís vyhoupl na kolo a držel se tam. Johny se zasunul pod nohy prostřední řady
a držel se zuby nehty. Začalo se počítat!!! Jedna, dva, tři,….., z každého lilo
o 106! A každej měl obří strach, byla to velmi týmová spolupráce, vše klapalo…
čtyři, pět, šest,… zdálo se to jako věčnost, bylo ticho a velice teplo, když
Sádlo počítalo, bylo to jako v zákopě, že bigu, když velitel odpočítával začátek
útoku proti Švédům… sedm, osm, devět…byli sme jedno velké tělo, které je na
balíku slámy, teplo stoupalo… deset, jedenáct, dvaná…teď to přišlo, někde se
stala chyba, kolo se trochu naklonilo, nevyrovnali sme ho zcela a my jako hrušky
po medu sme spadali všichni dolů, nikdo nepřežil, spadli sme na sebe, byl to
saigon, panika. Vztek, zklamání, utrpení, smutek, bolest, myšlenky čím zabiju
Johnyho, TZB fuuuj…. Všichni byli živí, zkušenost jako hrom. Třeba se tomu
někteří za pár týdnů zasmějou. Já se směju ještě teď. Už se stmívalo a my razili
cestou dál. Šli álejí líp, obřích líp (jak se další dny zjistilo) a dorazili k
chaloupce, která se vyloupla ze tmy. Přesně jak sme dorazili začalo pršet. Proto
sme raději zůstali vevnitř a ubytovali se tam. Měli sme dosti hlad, taxme
vytáhli svoje zásoby, někdo chleby, rohlíky a oplatky, jiní pouze nakrájené
jablíčka. Optali sme se jestli dětí ví, co je to uran. Gogo věděl. Gympl! Dal
sem mu slovo a to byla chyba. Začal povídat o horníkově životě, o uranu, o jeho
složení, o těžbě,… no bylo toho hodně. Ach ten gympl. Někteří, teda všichni,
krom gymplu(teda speciál gymplu - Gogo a Horml) opustili místnost a věnovali se
povídáním o normálních potřebných věcech, například co udělala červená karkulka
vlkovi, kolik má ježek ostnů, jak dopadne další díl kačerů… Nachystali jsme
noclech a opět šli do místnosti jídelního typu. Byla tam tma. Zachvíli se rožli
dvě červené hřbitovní svíčky - tajemný. Začali příběhy o smírčích kamenech.
Každej si vymyslel proč tam je smírčí kámen. Věděli sme jen, že to byla nějaká
sousedská rozepře. Fakt tajemný. Příběhy byli super, každej něco řekl. Až se
dovykládali super příběhy, hráli jsme hry, při kterých byla zase sranda. Ema +
Hormlová malovali něco dosti nedobrého, ale to až ráno, teda zas ránoJ Čas
tlačil (jako Břéza na obrázku) a my se chystali do pelechu. Bylo teploučko, prej
velký, místama i převelký. Přečetli sme si část hororu, docela krvák a ne
všichni usnuli. Některým se zdálo o tom hrozném příběhu, některým o měkkém
pelíšku. Podloha byla totiž dost tvrdá. Dobrou noc a usnuli sme.
Sobota
Budík byl nastaven na 7:30, ale to se nelíbilo jinému jistému budíkovi (viz.
Hormlová) a ten zvonil o šesti!! Jak na lesy!! Rychle vstávat a hurá na
rozcvičku, kterou vedla Hormlová, protáhli sme se a provětrali. Snídaně byla z
vlastních zásob. Jen čaj byl erár, monča uvařila, dobrůtka. Johny pomáhal držet
pokličku. Šikula kula bula. Všicí měli chleby, rohlíky, perník… Jiní opět
zdravou výživu - tzn. voňavé mandarinky - viz. Dalík, on totiž zapomněl vzkaz od
maminky, že má svačinu v boční kapse. Ouha. Už ju našel, když sme mu to
připomněli. No sranda. Ale jak sme zjistili, více věcí nemohl najít. Dalíku,
přístě se musíš balit sám, bude to lepší pro všechny, ju?
Vyrazili sme, utvořili sme náhodné tři skupíny a měli sme zjistit co nejvíce o
tajemném kameni a Vojetíně. Dost zjistila katysh a sádlo a ostatní si vyslechli
stručné dějiny lidstva od velkého třesku až do roku 1980. Povídal je jeden moc
hodný a nemluvný pán. Bedlivě jsme poslouchali s otevřenou papulou. Pána dcera
nám zas za vzornej poslech dávala tunu švestek. Poděkovali jsme a popřáli
krásnej den a vyrazili sme směr Uranov. Šli jsme pěkně v tlupě. Ani prudkej
kopec nás nerozdělil. Po chvilce chůze se mi zdálo, že je nějak jasněji. Že
jakoby vše svítilo. Uvědomil sem si, že sme už tam - uranové doly. Jen tak mezi
řečí sem si očima sestřelil oříšek. Všude trubky, vedle těžební šachta Jasan.
Raději sem se ničeho nedotýkal a dýchal sem jednou za pět minut, jen tak pro
jistotu, měl sem strach. Hledali jsme místo na oběd a proto zamířili pryč. Podél
silnice rostla álej jablečňáků, byli moc dobrý a sladký, pár sme si jich
sestřelili. Každej jich snědl moc. Většina si vyčerpala svůj příděl vitamínů na
rok. Oběd. Každý si vybral surovinu a tu nesl. Staral se o ni. Rozdělili jsme se
do dvou skupin, tak aby nám to jídlo chutnalo, protože každej člověk měl jednu
surovinu (těstoviny zelene, těstoviny barevne, cibule + česnek, arašídy, kečup,
sýr, koření, voda 2 litry, voda 1 litr a půl, kotlík, kotlík + víčko, víčko,
kurecí zářez, kuřecí konzerva), začalo se kouzlit a vykouzlili jsme dvě náramně
chutný obídky. Někdo dřív a někdo pozdějiJ Taková dobrota a prý že to nejde bez
soli a dalších věcí. I ta zem a jehličí nebylo špatný. Zajímavé aroma a roman
tam nebyl. Dost bylo jídla, moc. Johny popelnice to ale všechno sežral a vyhodil
do lesa. Mňam. Vyrazili sme do bystřice do bazénu. Dorazili jsme. Zjistili že je
vše ok a že se už na nás moc těší, nemůžou se dočkat. Ale nám se ještě nechtělo,
tak sme si před bazénkem dali malou rozcvičku - fotbálek, na důvěru goga atd.
Fotbal byl nejlepší a nejdelší. Nemělo to chybu. Byl čas koupele. Ještě poslední
úpravy typu, bláto z bot ven, špína za nechtama ven, větve z vlasů taky ven a
šlo se. Super zmatek. Taková novota a moderna. Fakt sme vesani. Totální. Dali
nám chipa (dejl chyběl) a klíč. Já strkal chipa do zámku, nevešel se. Atd. Šatny
zajímavý, holky klucí dohromady (i ostatní). Šok panika děs. Zvládli sme to! Sme
přece šikovní. Bazén byl tak akorát pro nás i s dědou a vnoučkem hodným. Ale
náhle sme zjistili, že to dalík nestihl, asi mu nefungoval chip, nebo cosi. Ale
pak přišel jako plavčík. Zatleskali sme mu. No a bazén super. Hlavně ty bidety,
prej. Jestli nevíš, tak se zeptej táty nebo TZB. A taky proud. Krása! myslel sem
že je s náma vašík a uchází, takový bubliny svede totiž jenom on!náš prdící
šampion! Plavecký soutěže ovládly holčiny, byly jak turba. Monča byla v pytlíku,
teda ruku měla v pytli, ale dostala se jí tam voda a proto musela opustit bazen,
takže to bylo v pytli. NO řeknu vám, vyblbli sme se řádně. Užili sme si dosti
srandy a zase se hlavně jednou za rok konečně umyli. Vodu pak museli vyměnit.
Blížila se pátá hodina a to byl čas loučení a hurá do sprchy! Tam mě gogo
požádal, abych mu zvedl mýdlo, ale slušně jsem odmítl. A vrátili sme chipy a
ještě sme poseděli uvnitř, abychom vychladli. Ještě společná fotka, protože sme
byli čistý a sája s hormlovou i učesaní. Směr chalupa a vyrazili sme. Těšili sme
se na večeri! Cesta ale ještě vedla ke kameni. Tam sme dostali svolení od
šlechtičny MOnči a mohli sme založit naši první vesnici. Vytičili sme čtyřmi
kolíky, kde bude vesnice a doprostřed dali každý jeden svůj pěkný kámen. Vznikla
z toho pyramida o třinácti kamenech. Takto vznikla naše první vesnice a ještě
jich musíme hodně založit.
U kamene sme si taky přečetli pověst o kameni z jedné knižky. Shodovala se s
jednou, kterou zjistily holky u nějakýho domorodce. Viz. jinej odkaz.
Pak už sme šli přes pole známou cestou až k chaloupce. Všichni sme se těšili na
večeři, protože se profláklo že budou super klobásy. Bez práce, ale nejsou
koláče ani klobásy a tak jsme ještě museli pro dřevo s baterkou. Johny mezitím
našel gril a nějaký suchý dřevo a začal topit. Moc se mu nedařilo, ale pak sem
mu pomohla a už se dařilo. Děti jsme pro jistotu ještě vyslali s gogem na
obhlídku vojetína, aby si zapamatovali, jak to tam vlastně vypadá. Mezitím sme
už začali grilovat první várku klobásek. Johny měl připravenou speciální majdu,
kterou je i přes můj zákaz potíral. Ale bylo to dobrý, musím uznat, nemělo to
chybu. Ochutnali jsme pár vzorků, ještě než dorazily děti s gogem. Jen co
přišly, vzaly si chleba, hořčici a klobásu. Mohli se po nich utlouct! Fakt, i
holčičky si šli přidat a to je co říct! No labůžo, pro někoho i nekonečný labůžo!
Pak sme si sedli k velkýmu ohni, kterej se podařilo zapálit hormlový z mokrýho
dřeva - chvíli to sice trvalo, ale výsledek byl dobrej. Trochu to i hřálo. Hráli
jsme prvně na tichou poštu a pak další hry, dobrá byla johnyho na ušatého Lojzu,
tu si musíme zase někdy zahrát. Pak sme vyprávěli příběh, začínal gogo, takže to
bylo jak jinak než o jeho oblíbeném horníkovi. Vznikla z toho docela zajímavá
povídka. Kačka mezitím usnula u ohně. Johny se ptal, kdo půjde na noční hru,
nebyl žádný zájemce, bazén nás všechny pořádně znavil. Šli jsme teda do
chaloupky spinkat. Kdo přišel pozdě, měl smůlu, spal na zemi. V postýlce bylo
příjemně. Po pořádně nabitém dni se nám dobře usínalo. Stále bylo podezřelé
světlo, že by uran? Dobrou noc.
Ráno bylo ráno. Spala jsem vedle johnyho a pokyho a ti dělali blbosti, jak
jinakJ Hráli si stínohru s prstama na zeď. Třeba padajícího dinosaura nebo
podobné zajímavé věci. Pak sem Pokymu půjčila mobil s melodiemi. V tu ránu byli
všicí vzhůru. Pak vytáhl mobil i Johny a bylo disko. Super. Někdo byl sice
naštvanej, že už musí vstávat, ale čekalo nás moc úkolů, tak sme museli vstávat.
Rozkaz zněl jasně. Do minuty a půl všicí venku připraveni na rozcvičku, všechny
chválím jak to zvládli, nebo se aspoň hodně snažili. Pak rozcvička a pak
snídaně. Monča nám opět uvařila super nápoj - tentokrát to bylo kakao. Mňam!
Jinak sme měli chleba s máslem a marmeládou, taky dobrý. Všichni si sami mazali,
někdo se musí ještě hodně učit.
Pak následovalo balení, to bylo docela rychlý. Pak se šlo opět na dřevo a úklid
v chaloupce. Všichni dřevorubci si zaslouží velkou pochvalu. Šlo jim to pěkně od
ruky. Zachvíli bylo dřevo tam kde má být. Mezitím ale Johny začal svůj smolný
den. Teda už ráno, když mu přestala téct voda (taky proč ne, když byla
zastavená, že?:-). No a pak ještě ke všemu zalomil klíč u dveří do garáže. No
paráda. Okamžitě jsme volali bigovi, nejzkušenějšímu rakváčovi o pomoc. Ujistil
nás, že to spraví, a tak taky pak odpoledne udělal.
No a akce pomalu končila. Rozloučili sme se s chaloupkou a vydali se přes
Vojetín do Rozsoch na nádraží. I když to vypadalo, že už tam jsme, pořád ne a
ne. Dejte si pozor až tam někdy půjdete, rozsochy jsou strášně moc dlouhý! A
nádraží je až na konci. Cestou jsme potkali strašně moc usměvavejch vesničanů
vracejících se z kostela. Hezky se na nás smáli, tak se nám šlo hned líp. Na
nádraží sme začali sepisovat kroniku a hráli sme hru (klasickou nádražní
obýhačku) o perník. Rychle to uteklo a dokonce sme stihli i vlak. Ve vlaku jsme
tradičně zlobili, pak se to trochu zklidnilo hrou slovní kopané. Hrál s náma i
průvodčí, sympaťák. No a už sme byli ve Žďáře. Rychle vystoupili, uvítali se s
rodičma a každej odešel svou cestou k domovu.
Takhle skončila super akce ve Vojetíně, počasí nám přálo a všichni byli
spokojení. Moc se mi tam líbilo a tak se už těším na další akci!
Sepsali: začátek (až ke kameni podruhý) diktoval johny, já tam mám pár poznámek
a zbytek já, ale vůbec se k tomu radši nehlásím, protože vidím těch moc chyb… J