Světlo přišlo dírami ve
srubu a bylo úterní ráno! Zas ráno, řekli jsme si a pomalu a vláčně vstávali!
Moc se nikomu nechtělo, páč byl náročný včerejšek a čekalo nás nepopulární
balení a odchod.
Monča s Emou začaly mazat rohlíky hnědou pomazánkou z čokolády a kolem srubu se
začaly trousit děti se slovy: "Neviděl někdo ...( doplněny nejrůznější předměty
osobního vlastnictví)".
To bylo ze začátku, po snídani se přidalo ještě: "Čí je ...(opět různý předmět,
kus oděvu nebo igelitová taška)". Ač je to divné, většinou kupodivu nikdo nic
neviděl a balení šlo ztuha (protože jsme Duha).
Zpestřili jsme si jej drobnou hrou v lesíku u dřevárky, kdy jsme po týmech
hledali latinské slovo a jeho český protějšek. Bylo to takové běhavé pexeso ve
sněhu. Víte, že latinsky se řekne "učit se" discó? Zajímavé, že? Ale teď zpět do
lesa. Nejúspěšnější byla skupinka Bassur-Johny v zastoupení holčiček, kdy se do
jejich středu dostal vinou malé účasti Černítko. To asi rozhodlo, skupinka
vyhrála obě části, jak pexesování, tak následný sběr lístků. A zisk šesti bodů
navýšil naše skore.
To ale tou dobou nebylo až tak aktuální, čekalo nás totiž rozhodující
pokračování úklidu. Kupy v marodce se zmenšovaly jen velmi pomalu a neochotně,
za silného povzbuzování a neustálého nahánějí obyvatel k jejich baťohům. Prostě
jako vždy. Známe se. Současně s tím se vařil oběd (ne sám, ale Emysh a Móňa),
který opět téměř hotový úklid přerušil. To už byly baťožiny venku a zameteno, v
kuchyni vřely těstoviny a vrcholil prolínající se úklid. Bylo s podivem jak vše
šlo, ač to byl na pohled jeden velký zmatek! Nezbývá než pochválit všechny!
Prostě hukot!
Jako bonus k obědu byly (pod)chlazené smažené sýry, které Hormlová tak statečně
dovezla z restaurace v krabičce. Hranolky však nikdo nechtěl...což bylo
pochopitelné. :)
A pak rychlost, hukot, popobíhání, rozdávání nalezených ponožek a rukavic,
přivazování baťohů k bobům, rozdávání Twixů a zamykání srubu!
Odchoóóód!!!
No, nebylo to tak snadné, čas tlačil a tak děti táhly boby a vedoucí ještě
dolaďovali opouštění srubu - odpadky, zametání a stěhování. Děti nasadily ostré
tempo a mašírovaly ve dvouspřežích ku vlaku. Počasí bylo dnes trochu foukavé,
tak to byla cesta opravdu polární, v rychlém tempu. Zastavili jsme se až u
mohyly, jen proto abychom hned pokračovali směr Hesov - polní neprošláplou
cestou. Vedoucí v patách, v jednostupu stopou po těch prvních. Únava se
projevila u mladších a nováčků, ale zahnal jsem ji k nelibosti zúčastněných.
Popoháněl jsem slovem i ručně ... a tak konec v rychlém tempu doháněl přední
voj. Došli jsme ho až na nástupišti v Hesově. Ale stihni jsme to. Na čas. Vlak
ale ne a ne jet. Že by už jel? To ne, spokojeně vyhlížející slečna v budce
naznačovala, že ještě nikoliv. Spokojeně jsme si postávali na nástupišti, když v
tom... čas jako by se zastavil...
...děti v lajně podél nástupiště...
...Big s lopatou v ruce kontroluje jejich odstup od kolejí....
...já rozdávám plátky citrónu jdouce po hraně perónu...
...Černítko zevlující s baťohem nad kolejištěm...
... oči všech upřené buď na citrón, nebo kamsi ...
a pak se čas opět rozjel!
Ozvalo se zahoukání a v tu chvíli se přiřítil rychle jedoucí rychlík...
a čas se opět zastavil...
... já jsem se skrz děti prodral z perónu za křiku:" Pozóóór, vlááák!...
...Černítko však v klidu spokojeně stál dál...
...Bigovi se "začernil"svět před očima a zastavil puls. Vousy šednou...
...Černítko uhnul na poslední chvíli...
a čas se opět rozeběhl neskutečnou rychlostí...
prosvištěl kolem nás modrý INTERCITY rychlík, tak rychle, že většina jej ani
nezahlédla, někteří si ovšem pohled na něj zapamatují nadosmrti. (Do třetice
si dovolím malou vsuvku: přesto, že se Břéza skutečně snažil velice, ale
skutečně velice barvitě vylíčit sekundy před jistou smrtí, nic nedokáže ten
zážitek popsat. Fakt.- Najednou vidím, jak se zničehonic objevuje rychlík.
Strašná rychlost. Černítko se naklání svým objemným batohem do kolejiště.
Stokrát jsme to říkali. Vlak sviští kolem Černíkovy karimatky. Řvu na něj! To
snad není možný. On ho nesejmul. Moje životní funkce se staly nefunkcemi. Nevím,
na jak dlouho. Černítko se fakt podruhý narodil…Tak tohle už mi nedělejte.)
A my čekali dál na náš pomalu jedoucí vlak. Nastoupili jsme pak do
dvouposchoďáčku, dokodrcali se do ZR a pak postáli chvíli na peróně.
Akce byla za námi, ale nám se nechtělo domů ... zřejmě se všem na
Sibiři líbilo, jsem o tom přesvědčen. Já osobně jsem plný zážitků. A
skvělých zážitků! Ahoj
příště!