Byla neděle večer, byli jsme v Horkách a vařili večeři. Motala jsem se kolem kamen a kolem mě se pořád motala Sája s Katyš. Zajímavě se tvářily, jako by chtěly něco provést, ale co, to mně nechtěly říct. Pak zmizely… Po čase jsem si šáhla do kapsy u mikiny a nahmatala jsem neznámou věc. Prohlídla si ji a byla to obálka s nápisem Emyshka. Dál tam bylo napsaný „Pouze do vlastních rukou“ a „1 velkej + 1 malej“. Tajně jsem si obálku otevřela a našla v něm dopis. Písmo bylo Johnyho, to jsem poznala hned. Dočetla jsem se, že mám v 22:40 tajně přijít do rozbořeného baráku v Železných Horkách, tam, jak se chodí ke studni a s sebou si mám vzít pouze baterku a dobře se obléci. Tam se mám schovat a v 23:00 rozdělat menší dopis. Jestli se vším souhlasím, tak ať namaluju psa na papír v kuchyni. Zrovna se kolem něho motal Břéza s Černítkem, tak jsem chvíli počkala. Pak jsem namalovala psa. Už tam bylo prasátko a had.

V 22:00 hodin už šly pomalu děti spát. A vedoucí? Byli všichni nervózní jak sáňky v létěJ. Rychle se stavěly postele, všichni se oblékali, hledali suchý oblečení atd. První odešel Břéza. Bylo asi 22:10. Za pět minut zmizel Big. Já jsem plánovala, že zmizím v 22:20, rychle jsem si ještě skočila na záchod, dooblíkla se a mlčky odešla směr Železné Horky. Koukala jsem kolem sebe, jestli někoho neuvidím. Nikdo nikde. Před zatáčkou ke studni jsem se otočila a u lomu jsem viděla Biga. Za pár kroků zase Břézu. Nevěděla jsem co dělat. Ale schovávat se už nemělo cenu. Stejně mě viděli. Šla jsem dál a narazila na Břézu. Už jsme byli u baráku a došel nás Big. Nechtěli jsme dělat stopy ve sněhu u dveří u baráku a tak jsme šli zadem a vlezli tam oknem. Radši jsme si rozsvítili, abysme věděli, jestli tam není něco nového, co by nás mohlo překvapit. Vše při starém. Šli jsme se schovat, Big zmizel bůhvíkam a já s Břézou jsme se schovali na stejné místo. Měli jsme výhled na cestu a tak jsme za chvíli viděli Černítka a Horalovou, jak jdou taky do baráku. Byli jsme ticho, ale přišli přímo k nám. Místnůstka to byla vskutku maličká. Radši jsem zmizela. Blížila se jedenáctá, chtěla jsem být sama, až otevřu další dopis. Šla jsem jinam. Narazila jsem na schovanýho biga. Šla jsem o místnost dál. Zbývalo ještě pět minut do jedenáctý. Zkoušela jsem si odhadnout, za jak dlouho uteče minuta, počítala jsem vteřiny. Uteklo to rychle. Vedle to už začalo šustit. Rychle jsem otevřela dopis. Bylo v něm, že od teď nás hraje víc (pět), hledej ostatní a společně se vydejte do dřevárky a tam hledejte. Nic víc, nic míň. Neotáleli jsme a vyrazili. Já, Hormlová, Černítko, Břéza a Big. Rychlým krokem jsme šli ke dřevárce, nikdo netušil, co nás ještě čeká. U dřevárky hořela svíčka, u ní byla buzola a vzkaz: „Nešahejte na pytle, ani je neohrabávejte.“ Vedle ještě ležely tři nafouknutý balónky. Zjistili jsme, že v nich jsou zprávy. V každým byl nějaký azimut a počet kroků. Tak jsme se tam vydali. Ve dvou směrech byly boby s velkým černým pytlem a na třetí straně byla velká obálka s malejma obálkama a dopis. V dopise bylo napsaný, ať děláme vše podle pokynů a byla tam tabulka – číslo, azimut, počet kroků. Dál tam byla hrací kostka. Podle toho, jaký číslo jsme si hodili, tak tolik jsme šli kroků. Padla nám jednička, šli jsme 5000 kroků přímo na sever. Bylo to přímo do svahu za stanama… po skále. Šla jsem první, snažila jsem se držet směr. Vyšplhala jsem náročnej kopec, hned za mnou big s bobama. Pak dlouho nikdo nešel. Big to šel obkouknout. Co se stalo, jsem neviděla, ale jen slyšela. Big viděl, jak tam všichni tři visí za stromy a nemůžou se hejbnout. Šel jim naproti, ale jaksi to taky nemohl ubrzdit, tak kolem nich prosvištěl jak dělová koule. No asi to bylo hodně zábavný, páč se moooc smáli. Za chvíli přišli nahoru, šli jsme dál. Zatím jsme měli asi jen 160 kroků z 5000!!! Vyšli jsme z lesa a šli dál a dál a dál. Pořád po poli. Přešli jsme silnici a zase pole. V dáli byl les, vpravo posed a vlevo cosi černýho na zemi. Ještě nás čekalo asi 1500 metrů. Byli jsme všichni strašně zpocení a ospalí. Nemohli jsme zastavit, jinak bysme hned prochladli. Kousek před lesem jsme měli 5000. To jsme si oddechli. Ale věděli jsme, že to není ještě zdaleka konec. Dalších šest obálek bylo před náma. Otevřeli jsme první. Měli jsme vytvořit věž, pyramidu z čehokoliv a má být vysoká jako naše průměrná výška krát dvě. Šli jsme do lesa a tam jsme pomocí stromu vytvořili věž z našich těl. Big a Břéza dole, Hormlová nahoře. A bylo to. Zvládli jsme to. Netrpělivě jsme roztrhávali další obálku. Ta byla už těžší. Neměli jsme se hejbat a podle toho, kam směřují naše nosy, jsme se měli vydat. Já s Hormlovou jsme se koukaly přímo proti sobě, Břéza s Černítkem taky, takže vyhrál Bigův nos, který směroval do hlubokého lesa. Někdo zajásal, super do lesa, tam bude míň sněhu než na poli. Se teda dost spletl, páč tam jsme teprve poznali, co je to hodně sněhu, bořili jsme se až po kolena. No a to jsem zapomněla, měli jsme jít 40 minut a po 20 minutách otevřít další obálku. Byla to síla. Čas strašně pomalu běžel. My jsme se potáceli hlubokým sněhem v hlubokým lese. Narazili jsme na potůček, který jsme překonali. I bóbiky. Ten potok jsme pak přeskakovali ještě asi pětkrát. Za strašně dlouho dobu uběhlo dvacet minut. Rychle jsme roztrhli další obálku. Čtvrtou, tu největší. Byl v ní test. Měli jsme dát hlavy dohromady a vyluštit ho. Bylo to složitý. Teda aspoň pro mě. Ještě že tam se mnou byli samí gympláci, ale i tak jim to trvalo docela dlouho. Dobře jsme prochladli. Rychle jsme dopsali poslední odpověď. Big opět nasměroval nos a šli jsme. Ještě dalších dvacet minut do další obálky. Šli jsme kolem vypuštěného rybníka a nějaký chajdaloupky, mířili jsme ven z lesa. Na okraji lesa uběhlo dalších dvacet minut. Super. Rychle otevřít pátou obálku. Ta byla taky docela tlustá a na ní bylo napsáno Extrém! Opatrně jsme ji otevřeli a začali číst. Čeká nás nejtěžší úkol, přespání v lese. Měli jsme možnost odmítnout, otevřít obálku Hanby a vrátit se do tábora. Jednohlasně jsme zůstali. Dál jsme našli seznam věcí v pytlích. Měli jsme se ubytovat v okolí 0,5 km. Byli jsme na rozhraní lesa a pole. Hádejte, kam jsme šli? Do polí. Byli jsme totiž nedaleko místa, kde jsme předtím šli a kousek odtamtud byl velkej posed. Řekli jsme si, že ho zkusíme. Kdyžtak se vrátíme do lesa. Šli jsme. Cestou nás napadaly nejrůznější myšlenky – bude zamčenej, nebude tam žebřík, bude tam myslivec…. Ani jedno naštěstí nevyšlo. Dokonce, světe div se, měl zasklený okýnka. Naprostej komfort. Co víc jsme si mohli přát. Lezlo se do něj zespoda. Big to obkoukl, říkal že je to pohoda. Už jen tak ze zvyku ho vymetlJ, a mohli jsme ho začít obydlovat. Bóbiky zůstaly dole a jinak všechno nahoru. I pytle. Byli jsme tam, všichni a všechno. Břéza (v současnosti Ing.Arch!!) znejistěl! Asi profesionální deformace. Chtěl se jít podívat, co nás vůbec drží. Otevřeli jsme víko a Břéza to šel zkontrolovat. No moc nadšenej neby. Říkal, ať to radši nechceme vědět (povídal cosi  o dvou 1,5 centimetrovejch prkýnkách) a taky řekl, ať se radši nehejbáme. Sedli jsme si a plánovali, co teď. Vybalili pytle. Byl tam i stan. Dali jsme si ho pod sebe. Na lavičku se vešli tři. V pytlích jsme našli pár náhradních oblečení a další důležitý věci, jako například Příručku mladých svišťůJ Sundali jsme ze sebe mokrý věci, oblékli suchý, uvelebili se a pomalu usínali. Po krátký chvíli nás big obveselil svými omdlévacími manévry a jinak bylo vše v pohodě. Zase jsme si zahráli škatule, škatule hejbejte se a byl klid…ticho, zima. Někdo hned usnul a bylo mu fajn. Ráno v 6:15 jsme měli otevřít další obálku. Zimou jsem nespala, hlídala jsem čas, abysme to ráno nezaspaliJ Břéza mi pomáhalJ Velmi pomalu se začalo rozednívat. S Břézou jsme si připadali jak na autobusovém zájezdu do Chorvatska. Čas běžel pomalu. Začali pípat bigovy hodinky, tzn. 5:45. Super! Už jen půl hoďky. Bylo to hned. Skoro. Otevřeli jsme obálku. Johny nám popřál krásné ráno a dal pokyny, že se máme sbalit a nenápadně přijít v 7:30 do tábora. Rychle jsme se sbalili, oblékli mokré oblečení a vyrazili jsme. Všichni jsme byli rozlámaní. Šli jsme jak tučňáci. Dorazili jsme přesně, pořádně utahaný, kruhy pod očima a plní nových zážitků.

Překvapilo mě, jak jsme vše řešili s nadhledem. Nic nás nedokázalo rozhodit. Každej držel slovo a krok. Absolutně sehranej tým. Jako bysme to zažívali každej den. Johny, díky!