Pondělní ráno pro každého začalo trochu jinak, resp. na jiném místě. Většina se asi vykulila ze svých pohodlných, teplých a měkkých – jedním slovem prostě komfortních – pelíšků, někdo slezl po žebříku z jakéhosi air-housu a na snídani si musel nějakých pár tisíc kroků dojít (Avšak když se vrátím k sestupu z posedu, musím podotknout, že pro některé to byl spíše slet… Zářným příkladem „letce“ by mohl být Břéza, kterého ve výšce několika metrů nad zemí zastihla akutní velká potřeba a se slovy „uhnětééé nebo se asi po…úúú!!!!“ tvrdě vypudil Biga užívajícího si posledních pár chvil klidu na poklopu a vyhnal se ven, neřešíce, že všude v okruhu několika set metrů se nevyskytuje žádný strom ani keř a neuvěřitelnou rychlostí zalétl za povoz, který nakonec uprostřed polí nejspíš myslivci sloužil také jako zástěna…)
Dění ve srubu a okolí jsme s naší skupinou „polárních turistů“ měli možnost sledovat zpočátku nenápadně (aby si prý nikdo „nevšiml, že jsme v noci byli pryč“) ze dřevárky kolem půl osmé ranní. Několik teenagerů se zrovna obětavě vydávalo pro vodu. Když jim Johny s Moňou zamávali kapesníčkem, šli si nás obkouknout jako zvířátka v zoo (možná jen zjistit ztráty) a my jsme nezklamali, zapózovali a uloženi na dřevě (opět) simulovali spánek. Asi proto, že jsme byli trošku vyjukaní a nevěděli, jaký „face“ máme po perné noci nahodit. Po chvilce snažení hnout nám brvami a frází typu: „tak jdem usušit ty spacáky, co počůral Majkí“ odešli a chvíli po tom jsme se odhodlali a s očima tentokrát už otevřenýma, překročili jsme mostek a vstoupili do srubu, kde nám při pohledu na několik cizích spacáků došlo, že v našich postýlkách někdo spal! Asi nějací trpaslíci… A udělali na posteli loužičku! Ne, to prý Mica…
Poněkud vyhladovělí jsme si chleba s rybičkovou pomazánkou stvořenou Moňou a Johnym opravdu vychutnávali (já teda rozhodně) a vše zapíjeli skvělým horkým kakaem… Mmm… To nás postavilo na nohy, kterým jsme nedali příliš odpočinout ani tohoto dne. Děti ještě dostaly k snídani jako bonus dobrodružné vyprávění o osudech těch, co jich bylo pět a zbyli málem jen čtyři :). Snad se jim to líbilo… I když slova jsou k vyjádření některých zážitků vskutku těsná…
No a aby nám neztuhly kosti, popadli jsme po
snídani bóbiky a namířili si to ku Přiby! Cesta naštěstí nebyla příliš náročná a
nikým a ničím komplikovaná, počasí stále ještě přálo, takže jsme tam byli
cobydup (nebo spíš cobysklouz). Do oběda v místní restauraci U Kubínů nám ještě
zbývalo něco času, tak každá ze tří skupinek dostala od Johnyho úkol postavit
římskou bránu. Jelikož jsme zakotvili na autobusové zastávce, použili jsme
k stavění jejich různých součástí (okapy, zábradlí) a vznikly výtvory vskutku
originální! Byla to však pouze první část! Dále jsme si totiž prohlédli bránu
sousedů a jeden z našich členů ji měl poslepu rozebrat dle instrukcí. A když
jsme byli v tom montování, na závěr jsme se pokusili co nejvěrněji o opětné
zkonstruování toho, co jsme rozebrali. Už nevím, kdo vyhrál, ale každopádně to
byla zábavná hra a hlavně – brány nikoho nezranily.(páč byl Johny pořadatel,
vyhrála jeho skupinka nehledě na to, že v první části byl Johny bezkonkurenčně
poslední). Čas se mezitím naplnil a břicha vyprázdnila (ovšem ne těch, kteří
k snídani snědli deset krajíců chleba a jak se později ukázalo, více jedinců asi
nebylo dostatečně vyhladovělých…), tak jsme tam vpadli. K večeři jsme měli mít
fazole, a tak jsme si k obědu dali hrachovku Po ní oblíbený smažák, ale po pár
soustech většina zjistila, že už v žaludku místa nezbývá, nechali jsme si to
tedy zabalit do krabice s tím, že to necháme třeba na večeři, naložili na
vozidlo a vydali se s mezizastávkou v obchodě k oblíbenému kopečku, kde jsme
pokročili v počtu bobových destrukcí při hrách na policajty a zloděje, které
jsem se netroufala účastnit a štěpení plastů přenechala jiným… Vedlo se to
hlavně těm, kteří plasty nepálí Když jsme byli dostatečně „ujetí a sjetí“,
vypochodovali jsme z civilizace a navrátili se do našeho poklidného zákoutí
v Horkách… Přivítala nás odpočatá Ema s Moňou (doufám). Dále program probíhal
individuálně podle potřeb a chutí každého. Ti rozumnější se převlékli a přezuli
do sucha a šli spát, někdo poposedával u kamen a povídal a někdo stále neměl
dost. Přála jsem si být mezi „rozumnějšími“, ale nakonec jsem se rozhodla být u
„doražení“ těch, co ještě nemají dost a šli jsme ještě bobovat na svah. Po
prvním sjezdu shora jsem s hrůzou v očích zkrátila dráhu na polovic a řádění na
uježděném, tvrdém a proto smrtelně rychlém sněhu omezila na půlhodinu. Stoupla
jsem doprostřed svahu a řídila provoz jako policistka, i když původně jsem
chtěla bobovat spolu s: Mishou, Pumou, Pokym, Toustem a ŽvýKačkou…Po půlhodině
jsem si oddychla a přes protesty směřovala dobrodruhy do chýše.
Následovalo převlékání, sušení, večeře, výborná
večeře!(fazole, sekaná, okurka, chleba) a nezvykle, ale zaslouženě brzy spánek.