V sobotu ráno, v 9:20, jsme se všichni sešli na nádru „u počítače“ a po pár organizačních věcech jsme vyrazili na vlak. V Přibyslavi jsme byli za chvilku. Na nástupišti jsme si ještě pořádně připevnili batožiny a mohli jsme vyrazit. Projít Přibyslaví nám dalo docela zabrat, stavovali jsme se pro poslední zásoby a Big nám zamluvil super obídek na pondělí, ale zvládli jsme to a ještě jsme si stačili sjet na bobíkách točitej kopec, kterej končil na mostku přes malej potůček. Nikdo do potůčku nezahučel, protože tam byl plot, ale Zoubyho bota to odnesla: Johnymu se ji podařilo zachránit, sice za cenu povalenýho plotu, ale podařilo. Tak jsme pokračovali v cestě. Vyšli jsme za značku, kde končila vesnice Dobrá. Trochu mě to zaskočilo, myslela jsem, že procházíme Přibyslaví, ale moc dlouho jsem to neřešila, protože jsme se dozvěděli něco o založení Říma a Johny vyhlásil hru: bomba, mina atd. Ještě než jsme došli ke kalichu, všchni jsme zvěčnili (teda aspoň než roztaje nebo znovu napadne sníh) své podpisy na jedno pěkný políčko u silnice. Ti odvážnější dokonce vylezli na strom, aby se na tu krásu podívali z výšky. U mohyly jsme se naobědvali a odpočinuli, ale zjistili jsme, že nám chybí Sája. Až potom jsme našli hromadu sněhu s dvěma očima a Sája byla na světě. Do Horek jsme střídavě šli a bobíkovali. V táboře jsme si rozdělili úkoly, kdo dojde pro vodu, pro dřevo a kdo vyhází sníh. Když bylo hotovo, všichni šli ještě bobovat (tady si opět dovolím zasunout svoje postřehy z bobování: nejdřív jsme se vydali do Horek k Tvrzi, ale tady nás překvapili silničáři, kteří ten nejhezčí kopec-silnici totálně odhrnuli. Vzali jsme to tedy jiným směrem. Tady sice sníh na silnici byl, ale kopec nebyl dost příkrý, takže to byla spíš jen taková vyhlídková jízda pro důchodkyně, které by cestou uháčkovaly další nádhernou dečku pod televizi… Pak jsme to střihli sice neplánovaně, ale účelně k pořádnému svahu do kyprého sněhu. První jízdy byly docela v pohodě, ale jak byla dráha vymílána, nabírala jízda na rychlosti a hlavně na neočekávaném směru a na čím dál větších muldách (to jsou takový ty dolíky). Při každém dojezdu jsme řvali smíchy, jak to kdo brázdil, nebo hodil salto nebo se jen ohodil sněhovou sprchou. Když to začínalo být nebezpečné, Břéza omezil jízdy pro věkovou kategorii nad sedmou třídu, takže malí se mohli jít klouzat – na vedlejší trošku bezpečnější svážek, ale z toho byli dost naštvaní, takže pak stejně přišli a Břézovi řekli svůj malý názor… Za chvíli už bylo šero a většina dost unavená, tak jsme uzavřeli jízdy smrti jízdami hustou džunglí. I to byla paráda. Dosyta vyřádění jsme se už těšili na véču a hlavně na roztopená kamna. Jenže někteří dost pochybovali o jednom i o druhém. Leč se velice mýlili!), jen já s Em jsme zůstaly, aby jsme stihly uvařit večeři-guláš. V prvních začátcích to nevypadalo moc valně, ale nakonec se to dalo i jíst. Po večeři jsme se všichni znovu sešli v kuchyni a hráli jsme hry, třeba takovou, kde jsme odpovídali na otázky o člověku po naší levici, byly to otázky typu: kolik je mu let, kolik váží, čím se chce stát a podobně. Někdo se o sobě dozvěděl docela zajímavý věci (Big by mohl vykládat s jeho 243 cm a 18 lety - viď Bigu?:) No a po hrách jsme šli všichni spát.