Přesto, že si Pan Medard mohl ještě 4 dny šetřit síly a v pohodě si připravovat cisterny na své určené čtyřicetidenní období, vyzkoušel si svůj nový cedník už v sobotu 4.června. Jen co nás ráno nalákal konkurenční modrou oblohou a zářícím sluníčkem, odpoledne přivezl vydatné dešťové překvapení.
V půl deváté už kolem sportovní haly na Bouchalkách netrpělivě kroužili naši
nejmenší cyklisté, takže jsem je musel hned trošku přibrzdit a zkontrolovat, jak
vynikající je technický stav jejich miláčka. Až na malé nedostatky byli všichni
připraveni vzorně. Následovala přednáška o tom, jak se chovat v koloně kol, a
hlavně, jak přežít následujících sedm a půl hodiny. Poznámky o vystrašených
žížalách a stoletých babičkách asi kromě pár rodičů nikdo nevnímal, takže se u
mě vyskytovaly stavy blízké infarktu téměř po celou dobu výletu.
Po náležitém poučení a seřazení kolony jsme konečně mohli vyjet směr Pilák po
cyklostezce. Byl to pohled pro bohy. Nádherný duhový had se klikatil od Zimáku
až k Braňáku a dál až na Pilák. Vpředu hrdě funěla Petra Horstová s malým
Hormlíčkem ozdobená reflexní vestou a vzadu neméně hrdě funěla její jmenovkyně
mladší. První zastávka byla u Táláku, ale když jsme zjistili, že není vůbec
žádný problém (nebo se spíš nikdo neodvážil o nich mluvit), pokračovali jsme dál
kolem studánky Salvátorky směrem k Vápenici. Na rozcestí pod Jordánkem byla
další pauzička, kterou Břéza využil k tvůrčí činnosti - ozdobil kolo Hormlové
záhadným monstrem, na něž navlékl další reflexní vestičku. Nevím, jak moc to
Hormlová ocenila, ale vzhledem k tomu, že do cíle už monstrum nedojelo..... Když
kolem nás profrčeli v tréninkové jízdě žďárští lyžaři (samozřejmě na kolech!) v
čele s panem Humlíčkem, nedalo nám to a zkusili jsme je napodobit. No, na kolech
jsme jeli. Hukot jízda račínským polesím byla zdobena různými výkřiky od
nadšených až po hrůzyplné. Ty druhé při sjíždění náročného kopce k Račínu, který
byl zákeřně přerušován středověkými vodními příkopy. Kdo se odvážil jet rychle,
poměrně hodně to s ním cloumlo, kdo by najel zešikma, raději nepomýšlet.... Byl
to slavný kopec. Ten, na němž si před mnoha lety malý Johny na kole zlomil
klíční kost....Při přejíždění račínské silnice se od nás odpojila zpocená
Horstová, aby malý Hormlíček neusnul a nevypadl ze sedla. Popřáli jsme jí klidný
dojezd a pokračovali dál kolem Nadvepřovského rybníka směr Ransko. Při mírném
stoupání začalo neméně mírně poprchávat. Vyhledali jsme tedy azyl na kraji lesa,
posvačili, pohráli si s míčem a naše děvčata v rozpuku (rozuměj: v telecích
letech...) vytvořila zajímavou kreaci na téma čínský drak, když si svá kola
spojila provázkem ozdobeným vlaječkami a pak se proháněla po tamních lesních
cestách. Jak to dopadlo? No, viz foto! Vyfuněli jsme dál až k rozcestí nad
Havlíčkovu Borovou, občerstvili se u stanoviště nějakého turistického pochodu a
pokračovali dál po MODRÉ, která se vzápětí ztrácela a měnila na ČERVENOU, což už
zřejmě Pitris nezaslechl, takže se začátek kolony musel kousek vracet.
Pochopitelně za to mohl kdo jiný než - LAĎA! Po červené jsme krásně svištěli
většinou z kopce až k vytouženému rybníku Řeka. Ten poslední sešup byl ale tak
sešuplý, že rychlost jízdy mnohdy překračovala nejen tu povolenou, ale místy i
nadzvukovou. Taky teď už vím, co to je mít infarkt za jízdy....Naštěstí
prostředí rekreačního střediska Řeka bylo natolik rekreační, že jsem okamžitě
pookřál a už se mi nechtělo umírat. Bylo tady kouzelně - klidná čistá hladina
rybníka, žádní namaštění rekreanti, prostě pohoda. Odhodili jsme kola, zábrany a
ti nejotužilejší i oděv a vrhli se do vody. Řádili, cákali, házeli s míčkem a
když už bylo slyšet cvakání zubů i na protějším břehu, vyhnal jsem je z vody!
Následovalo sušení osob a trenýrek. Tehdy jsme taky pochopili, jak mravně
závadná je pohádka Jak krtek ke kalhotkám přišel ! Trošku jsme
poobědvali, zahráli si hru na schovku a pak jsem usoudil, že jak tak pěkně
svorně sedíme pohromadě, byla by škoda se nevyfotit. Samospouští, samosebou.
Nebýt technicky vyspělé mládeže (že Pitrís), spouštěli jsme se sami ještě doteď.
Když opět vytáhl Medard svoji stříkačku, uchýlili jsme se pod stromy a zahráli
si na Honzíčka, nebo Vašíčka beščárky. Posledním Vašíčkem jsem byl já a zvolal
jsem: Na kola! A jedem! Cestou ztracené a znovunalezené sušící se Heryho trenky,
upadlý a znovu přišroubovaný Gufin nosič na láhev a podobné srandičky nás
provázely až k vesničce Hluboká, ze které se vinula silnička jak malovaná, jenže
poněkud moc do kopce. Hezky jsme si zafuněli, ale protože stále poprchávalo, ani
jsme se moc nezpotili. Za chvilinku už jsme vjížděli do vesničky Radostín, která
je proslulá hospůdkou U Šimáků. Tak tu jsme našli rychle. A krásně jsme si v ní
pohověli, pojedli, popili, posrkali, pomlaskali, poplatili, pohráli si
maxikuželky a maxičlobrdo a asi po hodince pokračovali dál. Bohužel Pan Medard
už o sobě dával čím dál víc vědět, takže jsme ujížděli směr Dářko řádně
zkrápěni. Prameniště Dářka o sobě dalo taky vědět. Cesta byla sice turistická,
ale nikdo by nečekal, že na ní může průměrně inteligentní turista zapadnout s
kolem nejen pár centimetrů, ale i pár decimetrů. Když jsem viděl Emyš, jak jí
zmizelo nejprve přední a pak i zadní kolo do půlky v bahně, dostavil se tísnivý
pocit. Začalo nám být jedno, jestli jsme mokří od deště, nebo od bažin. Při
projíždění kalužemi pak už nebylo vůbec rozhodující, kdo má blatník a kdo ne. Do
Polničky jsme přijížděli mokří úplně a zablácení ještě úplněji. Kolem
návštěvníky nenavštíveného Vagónu jsme jen projeli, protože už se každý viděl
doma v teplé lázni a u horkého čaje. Tak ještě pár kilometrů po nové asfaltce z
Polničky a už brzdíme před hrází na Piláku, abychom se začali loučit. Hery a
Břéza se odpojili směr Zámek a ostatní už se řítí po cyklostezce ke Stalingradu.
Na mostě pod klubovnou si ještě přejeme krásný zbytek víkendu a už jen myslíme
na to, jak zas budem v suchu. Na tomhle místě jsem taky svatosvatě slíbil, že
kronika bude už za chvilku. NO PROSÍM. A NEKECAL JSEM!
big