Nazdárek, včera jsme se vrátili z megaakce z Olešnice. Napíšu pár řádků, možná stránek, o tom všem, co jsem si z celý akce zapamatovala.

Příprava akce byla rychlá, že budou velikonoční prázdniny se vědělo už dávno, že bude akce jsme věděli taky dlouho dopředu. Prvně to měla být johnyho akce, kterej usilovně hledal ubytování někde v horách. Když už něco našel tak to bylo zase moc drahý atd. atd. No znáte to. Asi dva nebo tři týdny dopředu si tedy akci převzal big, s tím, že sežene nějakou školu. Big hledal, sháněl, telefonoval, ale kde nic tu nic. Bohužel. Nakonec jsem hledala i já. Už nám teklo do bot. Termín se blížil. Našla jsem na webu první odkaz na ubytování, zavolala tam a…. SUPER! Chtějí nás! Bylo rozhodnuto. Pojedeme do Olešnice v Orlických horách. Spát budeme ve škole.

Začali jsme hledat nejvhodnější spojení, zjistili jsme, že budeme muset cestovat půl dne. Ale co, hory jsou hory. Taky cena akce nebyla nejnižší, ale hory jsou hory. S obavami že se přihlásí na akci málo lidí jsme napsali lísteček. Hlásit se mělo do středy. Už v neděli jsme věděli, že účast bude velká, jak počtem tak vzrůstem. Do středy se přihlásili ještě další 3 a dokonce ještě ve čtvrtek se přihlásila Guffy. Bylo nás 23. Ve čtvrtek jsem se pořádně sbalila, s tím, že nás tam čekají sněhové závějeJ V pátek nám jel vlak brzo ráno. V 6:06 jsme měli sraz na nádru. Vstávat se vůbec nechtělo, ale těšila jsem se na akci a tak jsem vstala. Vzápětí mi přišla sms od biga, že nejede. Dobrej žertík, takhle po ránu, že? Ale známe biga, ten je po ránu nejvtipnější. Ale zachvíli jsem zjistila, že to vtip nebyl… Bolela ho pacička, tak nemohl jet. Nakonec se z toho vyklubal zánět svalového úponu. To asi fakt bolí!

No nic. Co se dá dělat. Šéf akce nepojede, zvládneme to i bez něho.

Na nádraží jsem přišla s gogem a pitrísem v předstihu. Myslela jsem si, že tam ještě nikdo nebude, nebo jen pár lidí. K mému údivu tam už byli úplně všichni!! Teda kromě Hormlový, která samozřejmě přišla s asi desetiminutovým zpožděním!! Už zase!! Ale všechno se stihlo, koupili jsme lístky, do Hradce. Jeli jsme přes Kolín a Pardubice. Do Kolína jsme jeli dlouho, všichni jsme seděli v jednom vagóně. Zahráli jsme si Bigovu hru. Luštili jsme slova, které měly něco podobného z číslicí. To byla fakt makačka na bednu, to vám povím. Někdo se ve vlaku i nasnídal, pokecali jsme a zachvíli jsme byli v Kolíně. Tam jsme přestoupili do vlaku na Pardubice. A v Pardubicích ještě jeden přestup do Hradce. To už bylo rychlý. Z Hradce jsme jeli dál autobusem. Beruška nás bezproblémově dovedla na autobusové nádraží, páč kdysi dávno tam studovala. Já s Berkou sem hledala z kterého nástupiště to pojede a ostatní pod vedením johnyho a monči si šli zahrát Kimovu hru k výlohám. A johny slíbil, že do 15 minut jsou zpět. Ale asi zapomněl dodat, že všichni. Protože někdo do 15 min přišel, ale druhá polovina přišla až těsně před odjezdem autobusu. To už autobus přijížděl, dětem jsme vysvětlili, že musí být hodní na zastávce, aby nás autobusák vzal. Děti hodné byly, ale k čemu nám to bylo, když se johny a jeho parta vrhlí přímo pod kola přijíždějícího autobusu. Za sklem jsem viděla jak řidič nadává. Ouha. Řekla jsem si, to budu mít těžký. Nechala jsem nastoupit cestující a pak se tam vrhla já, říkám 10 dospělých a 12 dětí, on jen otevřel pusu a řekl, cože? Jo opravdu, já vám nekecám, je to tak, přesně takhle nás je… a ještě ke všemu máme všichni strašně velký batohy!! Tak už nás konečně pusťte dovnitř! Vždyť jedem jen do Dobrušky (asi hodina cesty). No tak jo, když jinak nedáte, co mám s váma dělat. Dokonce nám i otevřel zavazadlový prostor, kam jsme si naházeli batohy. Byla to pohoda. Všichni jsme seděli. Dokonce i kočárek se tam vešel. A tak jsme jeli. V buse nic zajímavého myslím. Dojeli jsme do Dobrušky, tam jsme měli chvíli čas tak jsme si zahráli čáru s kamínkama. Teď jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla napsat, že jsme se v Pardubicích rozdělili do skupinek, nebo-li do rodinek. Vytvořili jsme tři rodinné týmy, které mezi sebou celou akci soupeřili. Každá rodinka se pojmenovala – takže byli Homolkovi, Eurovi a Bejkovci. Všichni měli samozřejmě Mámu a Tátu a spoustu dalších příbuzných. Tak a zas se vrátím. Jsme v Dobrušce a čekáme na bus. Opět s trochou nejistoty, zda bude pan řidič ochotný a zda nás vezme. Vzal! Super! Tentokráte jsme si už ale nechali batohy v buse. S řidičem to byla taky sranda. Podle jízdního řádu říkám, že jedeme do Propasti. A on se ptal proč do Propasti? A já mu vysvětlovala, že odtamtud nám jede další spoj. On mi začal vysvětlovat, že to budeme mít lepší do Rokle, že tam jenom seběhneme kousek po silnici a tam odtamtud nám to pojede. No tak jsem mu řekla, že je mi to jedno, v jaký díře nás vysadí, hlavně aby to bylo ok. V buse jsme se zkámošili s nějakou babčou z Olejnice, která taky jela do Rokle a pak s náma běžela po silnici dolů, páč to mělo zpoždění a to nestihneteeee. Utíkejteeee a pozor na autaaaaa!! Byste nevěřili jak umí babči z Olešnice utíkat. Čekali jsme tedy na nějaký rozcestí v hluboko v lesích, asi teda v Rokli. Autobus přijel, nastoupili jsme, řidič normálka a zachvíli jsme už vystupovali v Olešnici na náměstí. Kámoška z busu nás dovedla ke škole. Hodná paní. Dle pokynů jsme šli zazvonit na školníkovi, kteří bydleli ve škole. Pan školník nás hned pozval dál a provedl nás po škole. Prvně jsme si mysleli, že se všichni vejdeme do jedný třídy, ale nakonec jsme měli dvě. V jedný spali děti a puboši v druhý rakváči. Nanosili jsme si z tělocvičny super velký matračky, na kterých se bezvadně spalo.  Dva lidi se v pohodě vešli na jednu. Vybalili jsme se, zabydleli se a už jsme všichni měli velkej hlad a tak jsme čekali, až nám paní školníková přijde ukázat jídelnu s kuchyní. Řízečky se už nemohli dočkat jak nám naskákají do krku. Při čekání na paní školníkovou jsme si zahráli seznamovací hry, páč jsme tam měli několik nových členů, kteří s námi byli na akci poprvý – Pinďu, Léňu a Maxíka. Trochu jsme je potrápili, aby si nás všechny zapamatovali. Školníková nikde a tak jsme hráli dál a dál. Beruš už měla strašnej hlad a tak šli s johnym paní hledat. Za strašně dlouhou dobu přišli a oznámili nám, že jídelna a kuchyň jsou v druhým baráku, asi 30 metrů od školy. Takže nakonec jsme stejně poobědvali ve třídách. Po obídku jsme se vydali na obhlídku vesnice. Šli jsme na náměstí, tam jsme si přečetli stručnou historii a taky jednu pověst o červeným kopci. V zápětí jsme vyhlásili soutěž, kdo dřív zjistí, kde Červený kopec je. Hráli dvě dvojice – Johny s Pokym a Černítko s Pumou. Ostatní si měli vybrat dvojici, který fandí. Víc lidí věřilo johnymu, ale nakonec vyhrál Černítko s Pumou. Pak jsme šli kolem kostela přes hřbitov na kopec za vesnici. Bylo tam nádherně, sluníčko, celá vesnice jak na dlani a na protějším kopci ještě frčela sjezdovka. Spousta z nás odhodila zimní bundy a užívali si jaro. Přímo to lákalo zahrát si na tom kopci spoustu her a tak jsme hráli, pamatuji si na speciální slepou bábu a pak na vysvětlování pomocí obrázků. Poté jsme se rozdělili do rodin, všichni kromě jednoho člena si zavázali oči a měli jsme dojít někam hodně daleko. Nevím kam, protože jsem měla zavázaný oči. Byl to další kopec. Kde jsme ve trojicích vyráběli jakékoliv římské věci.  To bylo taky dobrý a hlavně srandovní. Sluníčko zapadalo a tak jsme šli zpátky do školy na večeři. Teď si nejsem úplně jistá jestli jsme hned první večer šli do tělocvičny, to fakt nevím. Ale tipuju že jo. Hráli jsme různý hry od basketbalu počínaje po kutálení konče. Asi okolo devátý jsme se shromáždili v jedný třídě, kde jsme hráli večerní hry. Pamatuji si na šestý smysl. Pokládali se různé otázky a každý měl napsat takovou odpověď, kterou si myslí že budou mít ostatní. Ten kdo se strefil nejvíckrát získal nejvíc bodů. No hádejte kdo to asi tak mohl být J. Byli jsme už pak všichni hodně unavení, protože jsme ráno brzo vstávali. Neuběhla ani půl hodinka a každej si po přečtení další pověsti spokojeně chrupkal. 

Ráno byl budíček v osm, skoro ještě spali, teda kromě našich kuchařek, které museli jít ráno nakoupit. Místo budíčku nám posloužil školní zvonek, kterej se přesně v osm rozdrnčel. Nestávalo se moc dobře, venku pršelo a byla velká mlha. Vyčistili jsme si zuby a šli na snídani. V jídelně na nás čekali čerstvoučké rohlíčky s máslíčkem a marmeládíčkou. Všechno vzorově nachystaný na stole i s teploučkým čajíčkem. Stačilo se jen zakousnout. Luxus. Snídani jsme si vychutnávali, nebylo kam spěchat. Po snídani jsme se šli podívat na náměstí na Utzův mechanický betlém. Byl to krásnej vyřezávaném betlém od pana Utze, na kterém pochodovali různé postavičky. Fakt hezký. Paní průvodkyně nám k tomu krásně povídala a neustále se snažila opravit hejbající Ježíškovu hlavičku, teda vlastně nehejbající. Šli jsme tam po dvou skupinkách, prvně děti pak dospělí. Na dveřích sice visel zákaz focení, ale gogo si asi nevzal brýle a tak si tam vesele fotilJ No snad tím nikomu neublížil. Děti mezitím vykoupily zásoby Coca-Coly a chipsů v místním hypermarketu u Ládi. Pršet pomalu přestávalo a tak jsme se rozhodli, že se do školy ještě nevrátíme, ale půjdeme hledat bunkry, kterých mělo být okolo Olešnice několik. Hned za vesnicí jsme se pobavili u sjezdovky, kde se nějakej klučík snažil vyjet na vleku na nějakých skibobech, moc mu to nešlo, chudáčkovi a nikdo mu nepomohl, jen se mu nějaká banda smála ze silnice. Pak to vzdal. Sešli jsme ze silnice a po značce šli nahoru do kopce. Našli jsme něco takovýho co se podobala bunkru, ale Beruš s Lenčou tvrdily, že tohle bunkr není, že jdeme špatně. No asi si to holky ještě pamatujou… když se tam za války schovávaly :-))  Využili jsme krásného rozhledu a koukali jsme co jsme mohli, ale marně, mlha byla silnější, viděli jsme asi jen tak na 15 metrů. Víc to nešlo. Zahráli jsme si hru s oříškem na provázku, kterej jsme si měli co nejrychleji nasoukat do pusy. Mist v týhle hře byl černítko, kterej si provázek v pohodě omotal kolem jazyku a oříšek měl v sobě coby dup. Seběhli jsme z kopce na silnici a vydali se dál hledat bunkry. Na rozcestí jsme si dali úkol, která rodina najde nejdřív nějakej bunkr. Homolkovi v čele hledali jak zběsilý, všichni šli za nima. Ale bohužel nikde nic. Byli jsme už dost promáchaný, tak akorát čas na to vrátit se do školy a dát si dobrou obědovečeři. Jo ještě možná stojí za připomenutí gogův rozbitej nos, z kterého teklo strašně moc krve. To víte, asi řekl něco škaredých Lucyš, ta se rozmáchla a bylo to…

Ve škole jsme si dali sušit věci a kuchtičky už utíkaly připravit nám papání. My jsme se mezitím bavili ve škole. Už si přesně nepamatuju jak, zřejmě v tělocvičně. Na večeři byla super hustá gulášová polévka a pak brambory s česnekem a cibulí a mlékem. Mňam, mňam, povedlo se to. Bylo už hodně hodin. Johny šel za panem školníkem s prosbou, zda-li bysme se večer mohli koukat na Harryho Pottera. Pan školník nás pustitl do třídy s televizí, všechny děti a pár vedoucích se koukalo. Harry trval něco přes tři hodiny. Takže to byl fakt klidnej večer. Ostatní vedoucí se bavilo ve třídě. Maxipokémoni nás naučili hrát různé karetní hry a Maxík předvedl několik kouzel. Mezitím jsme se všichni taky v pohodě osprchovali, páč při kartách jsme padali do různých nechutných věcí. Harry skončil, děti ihned usnuly. Já s Mančou jsme předvedly naučená kouzla dalším vedoucím a ještě jsme si zahráli další hry, velice vtipné. Točili jsme flaškou a na koho ukázalo hrdlo musel udělat nějaký úkol a vymyslet úkol pro ostatní. Tak třeba Monča nám všem musela ustlat postýlky, Maxík musel ráno každému připravit lahodnou kávičku, Hormlová namalovat nás všechny na tabuli a já jsem musela pomocí dvou sirek sesbírat všechny sirky do krabičky. Nakonec jsme se unavili a padli jsme. 

Tak v neděli se už stávalo lépe. Kuchařky šly opět nakoupit čerstvé pečivo