A je to tu!! Ten obávaný den všech zlobivých dětí. Den kdy je slyšet dětský pláč a křik, vždy když  zachrastí řetěz či zazvoní  zvonec. Den kdy tisíce dětí vidí naposledy svou rodinu a je unášen do nového domova, a to PEKLA!!! Ano jsou tu čerti, andílci a Mikuláš! Tyto tři postavy děsí, ale i utěšují ty nejmladší. Však strach z nich  může mít i dospělí, že Johny :)! Rozhodli jsme se nahlídnout do pekla a ještě k tomu dobrovolně! Bylo nás 14 statečných!

James Bond, Puma, Beny, Johny, Moňa, Emysh, Míra, Hormlik, Mini, Poky, Katysh, Pitrís, Rosi a Léňa. Cestu podnikli i Kryštůfek a Jáchymek (ale z pekla jeli rovnou domů)!

Jedeme do Přibyslavi! Vlakem se potácel smích a pokec duháků. Vlak zastavil a mi stojíme na nádraží! Beny nás odvedl až na náměstí, kde byli někteří hotový už jen při pohledu na budovu, kam jsme měli namířeno. Musíme si vystát frontu do již zmiňovaného peklíčka. Je zajímavé kolik lidí se tam hrne dobrovolně!! Dostali jsme se až dolů. Johny už má bobky v kalhotách a chce se za každou cenu dostat ven! To už, ale nejde. V ruce svíral básničku, kterou se učil v naději, že když jí bude umět, pustí ho ven. Když nás do pekla konečně pustili Johny se klepal jako osika  a nebyl sám, viď Jamesi. Jdeme tak s Pumou a Johnym peklem, když na nás najednou vybafnul čert! Z jedný strany šíleně řval Johny a z druhý mi čertiska brali Pumu, ale já jí nedám! Při obraně Pumíka jsem se musela hrozně smát, páč Johny ne a ne přestat řvát!! Křičel z plných plic a nebylo mu to nic platný! Bloudíme dál a Johny přestává křičet při pohledu na sedícím čertovi. Byl to ňákej náfuka, chtěl po mě jméno. Sem si řekla, že je jako pěkně drzej! Nakonec jsem mu ho řekla, ale jenom Katysh. Když po mě chtěl i přímení ,tak to už byl vrchol! Neřekla jsem ho! Ani za nic! Jenže srábek Johny, aby se zachránil, vyhrkl mí přímení! Ten hnusnej čert začal hledat něco ve velkým diáři, ve kterým nebylo nic napsaný. Oznámil nám, že jsme tam napsaný. To říkal všem a myslel si, že mu na to skočím! Chaa to se spletl :)! My s Pumíkem tam nemůžeme být napsaný, páč jsme nezlobily! Chvilku přemýšlel a radši nás pustil dál. Johnymu se ale pořád neulevilo, i když si tam ulevil mockrát :)! Vešli jsme do krásný místnosti, bylo to nebe! Teď už se Johny zkrotil a křičel jen malinko, když spatřil velkého bílého čerta a ještě k tomu s křidýlkama! Pro nás to byl andílek. Rosi, Pitrís a Míra zrovinka zpívali píseň Moonlight shadow! Krásně to zpívali, samozřejmě jak jinak! Monča zase vyprávěla maturitní otázky. My jsme měli mojí básničku. Já jí předříkávala a Johny a Puma to opakovali. Když mi zbýval poslední veršík, skočil mi Mikuláš do řeči, že je to hezká básnička. Já jako, že jsem ještě neskončila. Ten zlej Mikuláš mě poslal pryč a ještě řekl, ať nejsem drzá. Mno tak jsme šli. Johnyho táhly k zemi plný trencle, ale ke dveřím došel. Divný bylo, že jsme všichni - nikoho tam nechtěli. No ono se není čemu divit :), co by tam dělali s tolika dětma. Před kostelem se hrála cukr-káva-limonáda-čaj-rum-bum. Někteří podváděli. Hlavně Léňa, takže bacha  na ni! Emyshka a Monča nám daly dobrůtku a mohlo se jít zpět směr nádraží. Tam bylo teplíčko. Zahrajem si pár her. Hledání svého jména mezi písmenky, hádání postav z duhy a povolání, či zvířátek. Čas rychle plynul a my opouštíme nádražní halu a nastupujeme do vlaku směr Žďár. Tam jsme se rozloučili a každý se pomalu vracel domů.

-napsala Katysh-