9.6.2007 400 let a medardova
tropyjízda
.....AŽ
NA TO POČASÍ.....
Johny, EmYŠ, Míra, PitrIs, Katyš, Beny,
Puma, GUFY, Poky, Honzys, GOGO, BIG, SMOLDA, JAMES, MINI,
MAXIJAMES, P.SMOLDOVÁ,
MINISMOLDA
Tropická předpověď na tenhle víkend se beze zbytku vyplnila. Od rána
azúro a Oskar na šestku (rozuměj: modrá obloha a slunce pálilo). Do toho
vyrazila osmnáctka cykloduháků na tradiční Medardův výlet. Ten letošní
měl vážnou konkurenci. Celý víkend se konaly oslavy na počest 400.výročí
povýšení Žďáru na město (2007 - 1607 = 400). My jsme ale měli slíbenu
nejednu věž, koupáníčko, nějakou tu hru a hlavně pohodovou akci na
kolech jihovýchodním okolím Žďáru, tak kdo by odolal!
Po obvyklé kontrole technického stavu vozidel a poučení o pravidlech
jízdy ve skupině před budovou SPŠS jsme vyrazili na první světelnou
křižovatku a svátečně nazdobené náměstí. Vše bylo v pohodě, protože
zásadně strašíme motoristy reflexními vestami, které zdálky připomínají
policejní akci. V nekonečném štrůdlu jsme se dostali až k Hettichu, kde
jsme se ztratili ze silnice do lesa. S běžnými, sedmnáctkrát opakovanými
výkřiky: pozor kaluž, bacha bahno jsme zajeli až k první krizovce -
hromadě hnoje, která se zlověstně rozlévala po louce, kudy vedla cesta.
Zkus zpomalit a sundat nohu! A smrdíš navěky!!! Zvládáme beze ztrát i
bez zápachu. Ale to už šlapeme první velký kopeček k Veselí, který je
pokřťen prosebným voláním: Bigu, zpomal! Jen mákněte, zbabělci, zní všem
v uších místo pohodové jízdy. Nedalo se nic dělat, měli jsme přece
domluvenu na devátou hodinu prohlídku věže. A zbývalo asi 15 minut.
Jízda z kopce ale nachýlila čas v náš prospěch a my stíháme. Parkujeme
před obecním úřadem městyse Nové Veselí. Ještě máme pět minut na nákup
barevných limonád. Fakt nevím, nač zrovna Poky potřebuje modrý pramen...
Zamykáme kola a vydáváme se ke kostelu. Nesměle vstupujeme dovnitř a
tady se potkáváme s trošku zamlklým panem farářem. Chvíli nás
proklepává, jestli něco víme z náboženství. Zachraňuje nás paní Smoldová.
Na věž se vydáváme s dvěma farářovými pomocníky. Paráda! Z nádherného
rozhledu do ozářené krajiny jsme byli na vteřinu vyděšeni úderem zvonu
oznamujícího čtvrt na jedenáct. Naštěstí to byl jen takový prcek... Za
chvíli už klopýtáme ze schodů, loučíme se s hostiteli a po malé svačince
se zbavuji funkce vůdce smečky a předávám pomyslné žezlo Mírovi. Takže
Míro, jak to bylo dál?
-big-
Při svačině jsem zjistil, že mám s sebou
tři kompasy a každej ukazuje jinak, což bylo nepříjemný. Pak jsem je dal
dál od takový velký plechový cedule a všechno bylo v pořádku. Tak jsme
vyrazili do Březí nad Oslavou. Projížděli jsme krásnou krajinou, byla
tam i taková nějaká usedlost, prostě pohodička. V Březí jsme jako první
uviděli nově postavené domky a jeden pěknej bazének. Odbočili jsme
doprava, zastavili a srovnali se do formace. Viděli jsme nějakou paní v
plavkách, ale když jsem ji viděl já, tak už tam vlastně nebyla. Vyměnil
jsem si místo s Johnym, zamávali jsme na okolo jedoucí traktor
(traktorista si nás asi ani nevšiml) a vyrazili dál.
-míra-
Až byl Míra v Březí, tak předal štafetu a
namířili jsme na Rendlíček na koupák. Cesta k rybníků byla
pohodová-rovinka a zkopec. Přejeli jsme hráz a měli domluvenou travnatou
pláž, ale místní domorodci zapomněli posekat takže old Jameson dostal
nápad, že půjdem na luxusní písčitou pláž Kopakabánu, která je na druhý
straně rybníka, jel to tam občíhnout a vrátil se s pořízenou. Takže jsme
tam vyrazili, přijeli k bráně, která se nám začala otvírat, fakt luxus.
Převlíkli jsme se do plavek, jen Jameson junior si zapomněl horní díl
plavek tak se zprvu styděl, ale zvládl to. Čvachtali jsme se a blbli se
míčkama, skákali do vody a plavčili. Ale někteří byli na mol u a koukali
na nás jak ve vodě řádíme, voda stříkala sem tam a tam a na Emu, takže
Emyš byla celá mokrá, tak se rozhodla, že udělá myš mokré tričko,
skočila do vody jako laňka, ani vlnku neudělala, ani se voda v rybníce
nezvedla o metr, je to vážně akvabela. Naštěstí Big zavelel z vody.
Vysušili jsme se, něco zkousli a na sedli na kola a jeli o dům dál…
-johny-
Tak, začínáme u rybníka – mmt, musím si
vzpomenout na jméno – jo, u Rendlíčku. Tam jsme se všichni pořádně
osvěžili a vykoupali. A taky najedli, ale to už bych zabíhal moc do
podrobností. Mno, možná to tolik nevadí, protože tahle část bude hodně
krátká, tak ji potřebuju hodně natáhnout. Tak například já jsem měl
sendviče:) No ale byli i tací, kteří nejedli. Ehm, tak fajn, konec
trapného vyplňování prázdnýho místa. Takže jsme vyrazili z Rendlíčku
směrem na Kotlasy. Nejdřív chvíli po silnici a pak po červený. Na
silnici se mi nelíbila jen jedna věc – Smolda si myslel, že mu celá
patří. No ale pak jsme mu to vysvětlili a ani ho to moc nebolelo. Takže
cesta po silnici se povedla bez vážnějších nehod. Znáte to – srazí se
Poky s kamionem, strašná rána!, kamion napadrť a Poky se shání po
náplasti, že si potřebuje zalepit škrábanec. No, pak jsme najeli na
červenou, zezačátku cesta v pohodě, nic zvláštního se nedělo. Ale po
chvíli se cesta začala ztrácet v trávě. Tož sesedáme a tlačíme. Ehm,
tlačíme kola, samozřejmě! No schválně, koho napadlo něco jinýho, tak ať
okamžitě zvedne ruku! Chvílema byla cesta zase lepší, tak to jsme
nasedali a pak zase horší, to jsme zas museli...víte co. Když přišly na
řadu kopřivy velikosti Mini–Smoldy, tak už se to možná někomu přestalo
líbit. Ale aspoň budeme zdraví, ne? Teda já mám na nohách rudý fleky
ještě teď, takže budu zdravej úpe hafo mocinečky moc:P Když jsme tenkrát
s Mírou bojovali ve Vietnamu, tak to byla oproti tomuhle procházka
růžovou zahradou! Myslím že se ze všech stali drsný chlapy. No dobře, i
drsný holky. Tak já se loučím, doufám že máte smíchem poprskaný LCDčko,
protože vymejšlet takovýhle vtípky takhle po ránu je dost náročný! A
předávám slovo...komu vlastně? Nevim, tak se omlouvám:(
-gogo-
1. část – konec v Ostrově
Jooo, tak já bych Vám strašně ráda napsala kroniku, ale když já si to
nějak už nepamatuju!! Ale tak třeba se tam něco najde…projeli jsme asi
nějakejma Kotlasama nebo já fakt nevím co to bylo a najednou Big říká,
že teď povedu já. Oujééé, já netušila kde jsme, páč nás Gogo předtím
povozil super křovíčkem! No ale měli jsme jet do Ostrova (doufám) a mělo
to být pořád rovně po cestě. Takže jsme jeli a jeli a jeli, nikdo
nespadl a najednou už před náma vesnička a byl to Ostrov. Tam jsme
zastavili před křižovatkou a pak už nás vedl Beny do Obyčtova. Jo ještě
jsme vlastně v Ostrově hlasovali, jestli chceme jet už domů a nebo ještě
přes Obyčtov do vééélkýho kopce. Jedinýmu Jamesovi se už nechtělo, ale
přehlasovali jsme ho a už jsme frčeli za Benym! Tak Beny povídej!
-emysh-
2. část – Hlinné až Veselíčko až Žďár
Zastavili jsme vzorově do řady někde, domnívám se že to bylo před
Hlinným a zrovna tam byl nějakej veselej chlapík s hráběma a hrabal
seno. Zase jsem nějakým podivným způsobem byla vybraná jako vůdce
smečky, asi jelikož mi to předtím tak dobře šlo. No a já zase říkala, že
nevím kudy, ale oni zase pořád rovně a tak teda jako že jooo. A to už
jsme frčeli do Veselíčka na slíbenou kofolu!!! A to se nám to krásně
šlapalo, páč všichni se těšili na občerstvení!!! Cestou jsme vdáli
viděli Harusák a teď nevím kdo, že by Poky?, povídá že to je Rosička! A
začala velká davová hádka co to teda vlastně je!!! Ozývali se názory
jako Ještěd, Praděd, Petřín a já nevím co ještě, snad nakonec všichni
poznali co to je. No a to už sme byli skoro ve Veselíčku, ale jaké to
nastalo zklamání, když jsme zjistli, že naši krásnou orchestrionovou
hospůdku otvírají až za půl hodiny!!! Ale Big nelenil, hupsnul z kola a
hupsnul na dvorek a pěkně nám to tam domluvil. Takže v cukuletu se
rozletěli dveře hospůdky a usměvavý pan hospodský už nám nosil kofoly na
stůl! Paráda! Super osvěženíčko!!! Jo a taky se zrovna Katyš a Pokymu
narodil bratránek Míša, takže sme ho pořádně zapili těma kofolama! Pak
si ještě každý dokoupil něco na co měl chuť, jako třeba zmrzlinky a tak.
A taky nám paní hospodská natočila orchestrion a začala pořádná pařba!
:) Fakt super, už jsem to slyšela několikrát, ale vždycky mě to dostane!
A to už jsme pomalu dopíjeli, dolízávali a dojídali a už jsme startovali
naše dvoukolý koníky a jeli směr žďasácké komíny. No a mě to vedení tak
začalo bavit, že jsem vedla až do Žďáru. Jeli jsme přes Mělkovice a pak
po hlavní frekventované silnici, ale byla to pohoda. Naše reflexní vesty
řidiče zrazovali od rychlé jízdy, ale tu houkající sanitku to vlastně
ani nezpomalilo! No přežili sme to v pohodě, semafory jsme také zvládli
a to už jsme sesedali z kol na zákazu vjezdu na žďárským náměstí. Tam
bylo docela husto, páč tam ještě stále byly oslavy 400. let povýšený
Žďáru na město. Chtěli jsme se jít jako správní věžníci podívat na věž,
ale bohužel bylo přeplněno. Takže jsme ještě zkoukli šermířské
vystoupení před radnicí a pak se už pomalu všichni rozjeli do svých
domovů.
Byla to krásná cykloakce, taková pohodová a
počasíčko parádně vydařený! Tak zase někdy ahoj!
-emysh- |