Bahno z pole brzo vystřídalo spadaný listí, na který podzim vylil pár plechovek barvy. Prodíráme se houštím až - se všichni ocitáme v kráteru o průměru aspoň 10 metrů. A děti slyší další dva úkoly - udělat směrovku, která bude ukazovat na známá města (ve světě i u nás). A ten druhej - trochu na dýl - vymyslet a interpretovat (zahrát/povědět) legendu o vzniku kráteru. V prvním úkolu se vyznamenaly první schůzky. A v druhým? No... čtěte dál.

Po dokončení úkolu jsme se překonali okraj kráteru a kutáleli se dolů do údolí. A pak to přišlo.

"Tuhle hru jsme ještě mimo tábor nehráli, ale věřím, že si ji tu zahrajete rádi." To byl úvod k Honu na lišku. Moňa počítala body, zatímco Pitrís, Big a já jsme v lese odpočítávali minuty. Zběsilej pískot přehlušoval vlastní dech, propocený triko se na mě lepilo a pot stékal i po rudý tváři - to vše v kontrastu s ledovou krásou jinovatky, kterou bylo ozdobený každý stéblo na louce vedle lesa. Než jsme dohráli, většina krystalků se v záři podzimního slunce rozpustila a kapky tříštili světlo do miliard malých duh.

Po hře k obědu inspirovalo nejen kručící břicho, ale i pohled na hodinky. Tušil jsem v okolí přítomnost asi třech polorozpadlých ohnišť. Big věděl o čtvrtým. Po příchodu na místo oběda se na nás usmívalo útulný ohniště se stolkem a lavičkama. Slunce se odráželo ve dvou propojených rybníčcích. Za čtvrt hodiny se už nad ohněm dělal oběd - fazole. Během přípravy oběda se hráli tradiční Angličani a Skoti, po obědě (nesporně a už jaksi samozřejmě výborném) následovaly legendy o vzniku onoho kráteru - cosi s krtkem a s pokladem (ach, ta paměť...).

Na další cestě jsme přebrodili/přeskákali menší potůček - bylo ještě dost teplo - a vydali se zpět proti proudu, ale po druhý straně.

Po chvíli se batůžky znovu svezly ze zad a následoval další úkol - naplnit do časového limitu ešus vodou z řeky. Háček byl v tom, že k přenosu vody se mohly používat jen ruce. Tentokrát se díky spolupráci všech úkol úspěšně podařil.

Zbavili jsme batoh posledních zbytků svačiny a většina dětí se přesunula za mez, což bylo docela milé... Občas se ozývaly výkřiky, kterým jsem však začal věnovat pozornost až když jsem si uvědomil, že se v těch místech nachází posed. Děti byly ale za chvíli připraveny k odchodu. To se rozhodně nedá říct o vedoucích - ti se zvednout nemínili. Slunce hřálo, ale nepálilo, svěží vzduch přírody jen doplňoval pohled na idylku s meandrujícím potokem. Nakonec jsem chtě nechtě musel využít dětí, co zbylý lenochy ochotně zvedly.

Šli jsme dál kolem zátok a slepých ramen říčky vstříc dřevěný lávce, která nás dostala na druhou stranu. Tady jsme potkali Emu a Johnyho, kteří se za náma přišli podívat.

"V týmech postavte co nejhezčí obydlí pro vás - osadníky. Můžete používet jen přírodní materiály." Za čtvrt hodiny už stály kousek od sebe dvě chaloupky, jako pro Křemílka a Vochomůrku.

Ruská schovka zase důkladně prověřila množství maskáčoviny, pokrývající tělo (neberte to tak doslova, Mírovi maskáčový trenky asi až tolik nepomohly...).

Po hře jsme se vrátili přes mostek a vyrazili směr zámek a ... zapadli do cukrárny U tří hvězd. Pár dobrot, a protože ještě zbyla trocha času, vydali jsme se ke klubovně přes Mamlase (njn, tak kolem, vy rejpalové :-)). Ke klubovně jsme sice místo plánovaných 18:18:18 došli až 18:20, přesto si myslím, že akce snad vyšla - hlavně počasí...

Rosi