DRSŇÁCI KŘÉMA S VÓCHOU NA DÁŘKU
29. - 30.11.2008

Sobota 29.11.
Bylo ráno, sice né moc krásné, ale bylo. A v tomto nehezkém ránu začínala o to hezčí beruščina akce s Křemílkem a Vochomurkou aneb bez polévky to taky jde.

Sešli jsme se u Piláku. Zde se ocitlo 19 dvounohých a 1 čtyřnohý odvážlivec. Beruš s Bigem nás zahnali do pošmurné plechové čekárny. To v některých z nás vyvolalo pocit, že nám cestu ulehčí motorizovaný prostředek, ale autobus nepřijel, natož nás výše zmiňovaná dvojice rozdělila na skupinu Křemílků a Vochoušů.

Cesta do chaloupky by ubíhala i v poklidu, ale to by program na cestu nesměl mít ve své režii Johny, známý drsňák a příznivec her se zavázanýma očima. Nutnou přiznat, že mnou tolik „oblíbené“ klaustrofobické hry nebyly, ale zato naše svaly se protáhly. Zde je třeba vyzdvihnout ohromný výkon Beruš, která se nejednou za akci vrátila fyzicky někam do 60.let.

Chaloupka Křemílka a Vochomurky působila malebně. Byl to domeček jako z obrázku od Lady. No, co vám budu povídat, mé srdce velkého romantika a dobrodruha zaplesalo a o to více, když i po usilovné snaze se nám nepodařila nahodit elektřinu.

Dáša se ujal sekery a na dalších 12 hodin jí neopustil. Děti ve své komůrce zažehly lokální topidlo. Povzbuzená úspěchem se o to samé chtěla pokusit ve světnici i Katysh v krbu, ale asi po 8 krabičkách sirek předala štafetu nám, lidem od fochu, lidem z kotelny. Po jednom škrknutí sirkou se pomalu oheň v krbu začal rozrůstat a šířit do místnosti hřejivé teplo a i trochu toho oxidu uhelnatého bylo, ale tomu v budoucnu zamezil Ing. hOnza Štěrba v rámci organizačního opatření v dispozici paliva na ohništi.

Takto jsme poobědvali a vyrazili jsme pod vedením Biga na „týdenní“ výlet s Křemílkem a Vochomurkou. U Dářka jsme začali s pondělkem, kdy Křemílek s Vochomurkou měli za úkol pomocí svíčky přenést oheň z bodu A kolem bodu B a pak nazpět do bodu A už bez ohně. Po 159. soníkova pokusu o zapálení svíčky jsem pochopil, že to bude asi dlouhý týden.

Před Škrdlovicemi přišlo úterý. Berušin „nejoblíbenější“ den, jak se posléze ukázalo. Náš úkol měl dvě části. Prvně jsme ve sněhu během 3 minut měli vyšlapat nejdelší cestičku. V druhé části jsme soupeřovou pěšinu měli proběhnout za co nejkratší čas. Zde se Beruš znovu vrátila fyzicky do šedesátých let, i když v čase 2:27 ze zbytků sil na pokraji komatu věštila Bigovi nějakou moc ošklivou věc.

Koně! A pak přišli na řadu slibovaní koně. Na konci Kadova a na začátku Škrdlovic nebo možná naopak, ale to je jedno, byla dřevěná ohrada a v ní byli čtyři koně a oslík, jak znale tvrdil Johny. Dostali od nás chleba a pohlazení.

U Hrocha nebo teď vlastně dle kašny již U Hrochů nás dostihla středa. Big nám odebral hřejivé šály a rozvěsil je za kůlnu. Každý musel ulovit šálu konkrétního člena svého týmu. Středu mám rád. Protože poprvé v týdnu jsme my Vochouši vyhráli!

Musím se svěřit, že až vyrostu, tak bych chtěl bydlet ve Škrdlovicích, protože to je vesnice medem oplývající. No, medem možná ne, ale zabijačkami určitě, protože do každé hospody, co jsme vešli, abychom si dali náš vytoužený teplý čaj, tak jsem zase rychle vyšli, protože v nich probíhali soukromé pašíkové hody.

Až na potřetí jsme se trefili. Dali jsme si teplý čaj a oříšky. Prostřednictvím filmu Sestřičky běžící v televizi, jsme se podívali a prodiskutovali, někteří i zavzpomínali, na krásu 80.let. Teda aspoň u našeho stolu jo.

Jelikož čaj byl asi staršího data, tak mnou prošel rychleji než jsem čekal. Proto jsem se vydal na hrot výpravy a cestu do Polničky jsme vzali přímo cesta necesta, řízeny mým loveckým instinktem a touhou po oné místnosti, kam i král chodí sám.

Škola byla krásně vytopená. Zde jsme sehráli další dny v týdnu. Bohužel vám nemohu poreferovat jaké, protože jsem byl poněkud indisponován. Ale podle nadšeného křiku a povzbuzování, které ke mně doléhalo, to muselo být opět dobré.

Večeře byla opravdu LUXUSNÍ, jak už je to na Polničce zvykem. Teda až absence polévky nás s Johny nepatrně překvapila, ale to ani nevadilo. Všichni se najedli do sytosti, až se jim za ušima boule dělali.

Na zpáteční cestě jsme hráli hru o FRKY, která spočívala v nejrychlejší reakci na dané téma. Křemílkovou a Vochomůrkovou Machr šňůru vyhrál, tuším, jak jinak než Honzys.

V chaloupce po usilovném topení Dáši, Míry, Pokyho Emysh a hOnzy bylo krásné teplo a tak si děti s Pitrísem ještě před spaním „přečetly“ noviny a šly na kutě.

Vedoucí a instíci si pro lepší spánek potom zahráli pár oblíbených psychoher.

Po tom všem Big s hOnzou sofistikovaným způsobem rozmístili nábytek po místnosti tak, aby si každý mohl pohodlně lehnout a po trochu zmatku, bez kterých se takový způsob neobejde, bylo vše připraveno ke spánku.

hOnza ještě do krbu přihodil posledních 5 kubíku dřeva a za záře a hluku startu balistické rakety jsme se odebrali do říše snů.

Celá chaloupka potemněla. V tabulkách oken se odrážel plápolající krb a všude zavládlo pohádkové ticho a klid.

-Zlesi-

O trochu méně drsnější neděle 30.11.
Ráno posledního listopadového dne jsme očekávali hodně mrazivé, ale protože chlapi dost v noci zatopili, ještě ráno bylo ve světnicích snesitelně. Takže se nám kolem deváté ani nechtělo vstávat. Beruš ale zavelela a šli jsme na robotu. Původní nápad, že Zlesi vstane jako obvykle na šestou do práce nebyl uskutečněn, protože žďásácká siréna až do pařezové chalupy nedolehla. Přesto byl čaj uvařen a snídaně do posledního detailu nachystána. Mezitím Pitris trochu trápil děti na rozcvičce. No ale protože se z venku žádný ryk neozýval, tak to asi nebylo nic drsnýho. Na snídani byly chleby s máslem a s marmoškou, ale dozdobené všemi možnými zbytky z batůžků trosečníků. Takže třeba s gumídky, nebo s klobásou (!). Potom ještě další chody dobrůtek. Přestože toho bylo docela hodně, museli jsme to všechno sníst. Nejdřív pobízením – berte si, pak razantnějším – jezte, copak vám nechutná? A když ani to nezabíralo, nastoupil jasný rozkaz – každý si z talíře něco musí vzít. A nebyly žádné výjimky. Proto jsme se od stolu doslova odvalili. Pak si šly děti s Pitrisem hrát jeho oblíbené hry a ti větší se pustili do úklidu. Majitel chajdaloupky asi bude zírat, jak jsme mu tam vygruntovali. Pak se každý dobalil, vyhodil si bágl ven a šel skotačit s Mírou na louku. Když bylo všechno douklizeno, Beruš nechala nastoupit oba týmy, rozloučili jsme se s chaloupkou a ti správní vyvolení nafasovali vesty na cestu.
Odešli jsme opět do naší známé školičky. Cesta byla docela uklouzaná a mokrá. Ve škole ale bylo sucho a teplíčko. Tak si říkám, komu se poštěstí o víkendu být tolikrát ve škole? To bysme třeba nemuseli jít v pondělí a v úterý, když máme napracováno. V jídelně už byly nachystány balíčky s obědem. Čekali jsme jen „nějakej salám s rohlíkem“, ale to by nebyla Beruš, aby nám nezajistila řízečky!! Takže mňamka. Při obědě najednou na dveře – buchy buchy! Kdo to sem leze? A oni to samotní Křéma s Vóchou (Léňa s Maxem)!!! To bylo radosti a krásného shledání. Za zodpovědné hlídání jejich chaloupky dostal každý tým pytel dobrot. Nepraskli jsme snad jen zázrakem. S nacpanými břichy jsme douklidili jídelnu a vydali se na poslední cestu – do Žďáru. Cesta po cyklostezce kolem Piláku byla opět pořádně uklouzaná, takže to bylo docela náročný. Do Žďáru jsme dorazili kolem druhé hodiny, takže ještě s předstihem. Na Piláku Beruš slavnostně akci ukončila a přidělila nasbírané cheky. Křemouši vyhráli o jeden bodík, takže mají nárok každý na pět cheků a Vocháči dostávají každý tři. Za našlapané kilometry získáváme ještě každý pětadvacet (ne na zadek, ale cheků). Od Piláku jsme ale stejně šli ještě všichni společně. U Braňáku jsme poslali domů Beruš s Johnym a Soníkem a na Libušíně se odpojila další parta. Na mostě u klubovny nás zbyla jen hrstka, tak jsme aspoň nakrmili kačeny (Kačka nechtěla!) zbylým chlebem a když už byl Pitris dost nervózní, že se nestihne pořádně vymydlit na taneční, tak jsem to utnul a šlo se domů.
Bylo to sice drsňácký, ale krásný. Beruš, Díky!!!

-Big-

galerie