STŘEDA 30.6.2010
Poslední den školního roku patří každoročně dopoledne rozdávání vysvědčení a odpoledne oslavě za to vysvědčení. U nás už se stalo tradicí, že vyrážíme do cukrárny, ať už je vysvědčení "se samejma", nebo s plnějším počtem bodů. A každoročně si šéf akce vymyslí nějaký to překvápko. Třeba vylézt na kostelní věž v bouřce, nebo na hasičskou věž v největším pařáku a tak podobně. Beruš si nechala svoje tajemství až do poslední chvilky totálně utajený.
Na srazu "u Ivana" všechny v duhových tričkách oděné přivítala, rozdělila do dvou skupin a předala mi slovo, abych slavnostně zakončil školní rok. Školní rok skončil! Jo! A bylo to.
Pak se první skupina vydala Smetanovou ulicí až do malýho krámku s elektrozbožím. Docela udiveni jsme následovali pana Wimmera po schodech nahoru až na půdu. Za prvníma dveřma bylo takový malý muzejíčko železničních trofejí: semafor, klaksony a nebo třeba pravá ruční třicetikilový výhybka. Tu si svalnatí borci mohli vyzkoušet. Ale pořád to nebylo ono! Teprve za dalšími dveřmi jsme spatřili totální mašinkové království! Přes celou místnost se rozkládalo jedno ohromné kolejiště s desítkami vláčků, mašinek, nádražíček, kopečků, domečků, kostelíků, se spoustou lidiček, no prostě takovej zmenšenej svět kolem kolejí. Pan Wimmer nás přivítal v jeho království, které si buduje už od roku 1989. Ale s mašinkama si hrál už mnohem dřív. Vysvětlil nám, kde je jaký nádraží, jak se ovládá která výhybka, no prostě nám to všechno předvedl. Nevím, jak kdo, ale já koukal jak malej Péťa v království mašinek. Největší zážitek asi byla kamera umístěná na lokomotivě, takže to na obrazovce vypadalo, jako na skutečných kolejích. Paráda! A když nám zhasnul a postupně rozsvítil celej malej svět a nechal projíždět svítící rychlíky, tak to bylo taky boží! Koukali jsme jak puci, ale za chvilku už jsme byli úplně vysaunovaní, protože tam bylo snad 35 stupňů. Šli jsme tedy ven a dovnitř nastoupila druhá parta, která si zatím s Pitrisem hrála venku.
Naše grupička zatím nasměřovala na pěší zónu k zmrzlinovýmu stánku. každý dostal dětský penízek podle toho, na jakým místě se umístil. Za velkej byly dva kopečky, za malej jen jeden. Když si každej vybral tu svoji nejoblíbenější (Poky myslím tu rumovou nakonec neměl...), měli jsme čas na slízání, tak jsme si sedli na konci pěší zóny na lavičku. Po lízačce jsme poodešli do parčíku za divadlo a tady si zahráli hru na sbírání duhových proužků. Úkol zněl: najít co nejvíc barviček a přitom si pamatovat nalezená písmena. Z nich šlo složit heslo. Po chvilce běhání si každý proměnil nasbírané proužky za céčka, ale heslo ne a ne odhalit. Po chvíli čekání přišla i druhá skupina a zkusila si to taky. Bohužel, heslo bylo tak těžký, že teprve s mnoha nápovědami jsme dali dohromady : TAJEMNÝ OSTROV. A to byl také název celoroční hry, která touto schůzkou skončila.